Karel B. Müller, Hospodářské noviny 8. 11. 2007
V demokratické politice se uplatňují dva na první pohled ambivalentní principy: utopický „politik by měl jít příkladem“ a realistický „máme takovou vládu, jakou si zasloužíme“.
Ve zdůvodnění svého odstoupení říká Jiří Čunek, že někdo se snaží navodit dojem „jako kdyby byl jiný než ostatní“, a implicitně tím říká „jsem stejný jako vy, neprovinil jsem se ničím neobvyklým“.
Nemajetného neokradou
Celý jeho případ má několik rovin. První z nich je ta související s důvěrou. V zemi, kde naprostá většina obyvatel hledí na veřejné činitele skrz prsty, není příliš pravděpodobné, že politika bude dlouhodobě kultivovat klima. Průzkumy to říkají jasně: devět z deseti občanů si myslí, že lidé vstupují do celostátní politiky kvůli materiálnímu prospěchu.
Jde o důsledek či příčinu neutěšeného stavu? Nejspíš o obojí, či spíše o začarovaný kruh. Malá míra důvěry v demokratické instituce a jejich reprezentanty má paradoxně za důsledek to, že politici, kteří se dopustí vážných chyb, důvěru veřejnosti neztrácí, neboť žádnou neměli. Pokud nevlastníte žádné peníze, nemůžete o ně přijít a nářky okradených nad praktikami kapesních zlodějů vás nechávají klidným. Je charakteristickým rysem politické kultury v Česku, že politici nerezignují na své funkce v situaci, které obvykle politici na západě řeší odstoupením. Ze strany politiků jde svým způsobem o racionální jednání.
Dalším důsledkem permanentní nedůvěry v politické zástupce je fakt, že takové klima příliš neláká občany, kterých by bylo v politice zapotřebí. Kdo v takové situaci by na sebe vzal stigma nedůvěryhodnosti?
Vina a trest
Druhou rovinou Čunkova případu je otázka politické odpovědnosti. Šéf lidovců (tak jako i mnozí další v podobné situaci) se odvolával na princip presumpce neviny. Ten však v politice není – narozdíl od občanské oblasti – relevantní. Je na politikovi, který disponuje s veřejnými penězi, aby sám vysvětloval a zdůvodňoval své kroky, ne aby vyčkával na případná trestní oznámení.
Politická kompetence je v liberální demokracii postavena především na důvěře občanů, nikoli primárně na právní bezúhonnosti. Pokud politik nedokáže rozptýlit podezření ze zneužívání svého postavení, měl by odstoupit. Říká tím jediné: „Protože mi nedůvěřujete, nemohu vás odpovědně zastupovat.“ Neznamená to však přiznání viny.
Když si vládnou chalupáři
Třetí rovinou kauzy je nedostatečný vztah většiny občanů ke státu. Když Čunek namítá „co máte, jsem stejný jako ostatní“, mimoděk se přiznává k právnímu formalismu typu „co není zakázáno, je dovoleno“. Česká společnost se probouzí jen pomalu z chalupářské emigrace 70. a 80. let a obtížně hledá vztah k demokratickým institucím. Negativní vztah k veřejným autoritám (nejbolestněji k samotnému zákonu) představuje vážný demokratický deficit.
Pokud občané permanentně nedůvěřují svým voleným zástupcům, vzdávají se tím v liberální demokracii nejdůležitější pojistky i kormidla, které zaručují transparentní a odpovědný výkon politické moci. Liberální demokracie je samovládou, a pokud si nevážíme veřejných zástupců, je v tom i kus neúcty k sobě samým, každopádně nedostatek občanského sebevědomí a kompetence. Kromě úcty k vládě práva a jeho vykonavatelům by bylo potřeba učit mladou generaci jinému ověřenému mudrosloví: „důvěřuj, ale prověřuj“.
Prezident ano, parlament ne
Mezi typické rysy politické kultury v ČR patří také to, že občané spíše důvěřují institucím-jednotlivcům (prezident) a nedůvěřují institucím-kolektivům (parlament). Že by snad Češi nevěřili v účinnost diskuse jakožto účinné metody řešení konfliktů?
Když Václav Klaus opouštěl post předsedy ODS, zdálo se, že jde o politickou hvězdu hluboko za zenitem. Po dobu svého prezidentování je však nejdůvěryhodnějším politikem v zemi.