Karel B. Müller, Hospodářské noviny 7. 9. 2011

Přístup Hradu k zahraniční politice táhne Česko do izolace, vláda tomu není schopna zabránit

Vláda má svou zahraniční politiku, Hrad má svou zahraniční politiku, Praha má svou zahraniční politiku. Česko má sice ve znaku dvouocasého lva, její zahraniční politika však spíše připomíná dvojhlavou hyenu. Není neobvyklé, že velké metropole často jednají v mezinárodních vztazích nezávisle, pokud však ústavní činitelé jednoho státu dlouhodobě prezentují jiné vize a zájmy v budování zahraničních vztahů, potom partnerům mnoho možností nezbývá.

Česká republika nemá kvalitní zahraniční politiku ze stejného důvodu, proč ji nemá také EU. Nejeví se jako předvídatelný, a tedy také důvěryhodný partner. Za prvé nejsme schopni dohodnout se na svých prioritách. Za druhé nejsme schopni se dohodnout na procedurách prosazování zahraniční politiky. Současné diskuse nad její koncepcí, kterou předložilo ministerstvo zahraniční, dobře odkrývají tyto slabiny.

Volat Hrad, nebo Strakovku?

Hlavní problém vidím v tom, že si v našem politickém prostředí konkurují dvě centra (vláda a Hrad) a obě mají ambici utvářet zahraniční politiku státu. A jedno z nich (Hrad), které navíc podle mnoha ústavních právníků jedná v rozporu s duchem naší ústavy (negativní vnitropolitické důsledky na právní stát nechme stranou), prosazuje ve vztahu k EU extrémní politickou linii, která neodpovídá hlavním proudům v zavedených demokraciích Evropy. A to ani pokud jde o Velkou Británii, ke které se naši euroskeptici tak rádi mají. V Británii je například diskuse o euru sice skeptická (ve vztahu k jeho přijetí), ale o poznání realističtější a nosnější. V červenci vyzvala v reakci na globální ekonomickou krizi britská konzervativní vláda ústy svého ministra zahraničí Osborna lídry států eurozóny k zavedení těsnější fiskální a monetární unie.

Optimistický euroskepticismus

Osobně se považuji za optimistického euroskeptika, neboť skeptikem rozumím (ve vztahu k původnímu řeckému významu slova) někoho, kdo pochybuje. Dnešní euroskepticismus však označuje vztah jisté bazální nedůvěry vůči integraci a většinu našich (ale i mnoho zahraničních extremistických) euroskeptiků považuji spíše za europesimisty, či dokonce eurokatastrofisty, kteří na „politice strachu“ staví svou politickou kariéru.

Důsledky dvojhlavé zahraniční politiky jsou také viditelné v domácí debatě, kde si onen europesimismus postupně vydobyl hlavní postavení a ti, kteří o integraci smýšlejí optimisticky, reagují spíše defenzivně (bohužel, podobně jako tento článek), nebo nereagují vůbec. Sofistikovanější reakce je však často nemožné uplatnit v debatě, která je spíše emotivní, než argumentačně založena, a vyskytují se v ní pojmy jako „eurohujer“, „evropský teror politické korektnosti“, „na Západě není vše ideální“ a podobné prázdné, avšak morálně zabarvené slovní figury. Právě Británie, která dnes podle mnoha analýz (včetně těch britských) ztrácí vliv snad na všech úrovních unijní politiky, je smutným příkladem negativních důsledků toho, když europesimisté ovládnou veřejný diskurz a eurooptimisté vyklidí pole.

Kde jsou kritičtí Evropané?

V diskusi nad koncepcí zahraniční politiky v Událostech, komentářích na ČT24 (30. 8.) argumentoval Jiří Paine (dnes poradce prezidenta přes zahraniční politiku), že projekt eura je dnes neobhajitelný a že žádný z ekonomů dnes za eurem nestojí nebo to prostě nemůže myslet vážně. Zdálo se mi šokující, že se proti této zjevné nepravdě nikdo ve studiu neohradil. Od přítomného člena ODS bych nic nečekal, ten se naopak vyznal z toho, že s názory prezidenta na zahraniční politiku většinou souhlasí. Proti zjevné nepravdě se neohradil ani moderátor a zástupce veřejnoprávní televize, která nese značný díl odpovědnosti za kvalitu veřejného diskurzu, ba neozval se ani zástupce opoziční ČSSD Lubomír Zaorálek. Ten se pouze zmohl na konstatování, že euro má své mouchy a že nás přece dnes nikdo ke vstupu do eurozóny nenutí. To jistě.

Mnohými nejvyššími představiteli státu je dnes rozpad eurozóny považován za div ne hotovou věc, ačkoli například (pokud vím) žádný z hlavních ekonomů největších tuzemských bank tuto alternativu nepřipouští, a někteří z nich stále eurozónu (a společný trh) považují za největší úspěch integrace. Podobný tón zaznívá také v zahraničních diskusích, to však neznamená, že se euro nekritizuje či nesmí kritizovat, jak donekonečna opakují naši europesimisté. Ti téma využívají pro vlastní politické cíle a v konečném důsledku kalí (a protože mluví z nepřehlédnutelného Hradu, tak i znemožňují) domácí kritickou diskusi.

Díky mediální hegemonii europesimistů v domácích diskusích dnes převládla optika „my Češi“ versus „oni/ EU“, místo abychom se bavili o tom, jakou roli v unii chceme prosazovat a jak chceme zahraniční politiku EU ovlivňovat. Místo otázek „jakou EU chceme?“, „jak chránit jednotný trh?“ či „jak zajistit jeho energetickou bezpečnost?“ se bavíme o tom, zda EU nebo euro ANO či NE, což jsou ve své podstatě pseudoproblémy, které činí celý náš zahraničněpolitický diskurz v očích zahraničních partnerů právem irelevantní.

Zahraniční politika potřebuje kontinuitu

Politika Hradu táhne Česko do izolace a politické strany nejsou schopny jeho rozkladný vliv na zahraniční politiku neutralizovat. Jedinými nositeli konzistentní zahraniční politiky tak zůstávají v Česku byrokraté. Důkazem toho nebylo pouze úřednické dotažení českého předsednictví EU, kde se rozkladný vliv stranictví na zahraniční politiku projevil v nejméně vhodný okamžik, ale také třeba to, že v otázkách zavádění eura tvrdí vládní zmocněnec pro euro téměř pravý opak toho, co obvykle říkají naše nejvyšší politické špičky, včetně premiéra a ministra financí.

Konzistentní zahraniční politika je především věcí politické kultury. Jisté uzávorkování stranických pohledů a důraz na kontinuitu, to je koneckonců zkušenost etablovaných demokracií. Dlouho odkládaný zákon o státní službě (který nám vnucuje zpupný Západ) by mohl pomoci posílit jediný stabilní pilíř naší zahraniční politiky. Byrokracie, která nemá domácí politické ambice, totiž na rozdíl od politické reprezentace vychází z mezinárodních smluv a závazků, které Česko podepsalo. Měnit směr zahraniční politiky každé čtyři roky (i když i to by byl pro nás relativní úspěch) znamená jediné: nemít žádnou zahraniční politiku.

Nenasazujme Bruselu psí hlavu Hegemonii europesimismu je možné neutralizovat pouze tak, že ti, kterým na EU záleží a sympatizují s ní, se budou učit evropskou integraci kriticky bránit a promýšlet, nikoli brát výhody integrace za samozřejmost a přehlížet, či dokonce tolerovat rituální svalování viny na nenáviděný Brusel za všechny domácí problémy a komplexy. Nasazovat Bruselu „psí hlavu“ je dnes oblíbená strategie populistů všude v Evropě. Ne všude však naštěstí populismus podlamuje politický a veřejný diskurz tak silně jako u nás nebo ve Velké Británii.

Také občané ČR jsou přece občany EU a většina z nich o tom před naším vstupem v roce 2004 dokonce dlouhodobě snila. Daleko lepší než neustálé hledání někoho, kdo chce ovládnout naši krásnou a výjimečnou zemi uprostřed Evropy, by bylo vést kritickou diskusi o tom, jak chceme utvářet naši budoucnost, jak účinně chránit společný trh a prostor volného pohybu před negativními vlivy globalizace.