Karel B. Müller, Hospodářské noviny 15. 10. 2012
Prezident Klaus označil ocenění EU Nobelovou cenou míru za vtip. Jeho poradce Hájek za neuvěřitelné, europoslanec Stejček (ODS) za absurdní. Ivo Strejček se domnívá, že hlavní zásluhu o poválečný mír v Evropě mají především USA. V tom má jistě pravdu, ale minimálně od konce studené války to neplatí. Nobelův výbor zmiňuje demokratizační vliv evropské integrace na státy s malou či žádnou demokratickou tradicí, který je nezpochybnitelný a Strejčkův argument je tak do jisté míry mimo meritum ocenění. Nadsázková vyjádření o „neuvěřitelnosti“ či o „vtipu“ jsou idiomatické povahy, a lze jim nejspíše rozumět tak, že Klaus a Hájek považují toto ocenění za nesmysl. Také Karel Schwarzenberg by považoval za vhodnější ocenit konkrétního jednotlivce, ne instituci. Skutečnost, že byla oceněna neosobní instituce, která má ještě k tomu vážné problémy, však lze považovat za uvážlivé a odpovědné rozhodnutí. Lidé jsou ambivalentní, každý má své démony, Pandořiny skříňky a poklesky. Ocenit instituci se zdá být méně ambivalentní a pro mnohé jistě návodné. Naproti tomu velcí lidé dělají velké chyby, což společnosti většinou značně polarizuje. Nobelův výbor ocenil určité způsoby jednání, neosobní postupy, metody řešení problémů a konfliktů. Jakkoli abstraktní je toto ocenění, z hlediska jeho symboliky je to ocenění daleko srozumitelnější a jednoznačnější. Skutečnost, že mnoho představitelů politického i veřejného života, reaguje podrážděně, může být spojena se slabou politickou a institucionální kulturou. Představa, že nositeli mírotvorné a lidsko-právní excelence a kompetence mohou být pouze konkrétní lidé, se sice zdá být na první pohled velmi logická, ale na druhý už méně. Autorita pravidel a postupů, kterých se konkrétní lidé dokážou v pravou chvíli přidržet, je zárukou úspěšného řešení konfliktů. To si můžeme snadno představit na tom, že k dosažení míru, mezi dvěma strany, je potřeba dohody a vůle obou stran, nikoli nesmírného nasazení jedné z nich. Prosazování míru i lidských práv je vztahová (procedurální) záležitost, nikoli výsledek individuálního snažení. Důraz na pravidla, nikoli osobnosti, je koneckonců princip, který velebí velcí liberálové, jako jsou Hayek či Popper. Politická kultura v Česku trpí liberálním deficitem, vyznačuje se důrazem na personifikaci a performativnost politické moci a poměrně nízkou důvěrou v neosobní instituce, pravidla a způsoby řešení konfliktů. Nedostatek respektu k pravidlům bývá většinou doprovázen nedostatečnými dovednosti těchto pravidel užívat. Sklony k autoritářství, spíše než k liberalismu, lze interpretovat například také z vysoké důvěryhodnosti prezidenta a nízké důvěryhodnosti parlamentu. Liberální společnost by se měla vyznačovat důvěrou v abstraktní pravidla (zákony), která omezují (nikoli velebí) i držitelé politické moci. V mírové a férové proceduralitě a vládě práva doposud spočívala svoboda i kulturně-ekonomické bohatství Evropy. Liberální společnost, stejně tak i mír, stojí na pravidlech, nikoli osobnostech. Nobelův výbor prokázat značnou uvážlivost, ba moudrost, navzdory tomu, co si mnohé naše liberální OSOBNOSTI myslí.