Karel B. Müller, Hospodářské noviny 1. 11. 2007
V nedávném článku pro tento list napsal vicepremiér pro evropské záležitosti Saša Vondra, že „Evropa není zralá na ústavu“ (Evropský sňatek z rozumu, HN 19. října). Považuji to za uvážlivý postoj, autor jej však opírá o ne vždy oprávněné předpoklady, z nichž vyvozuje neodůvodněné závěry.
Bez vůle není žádný stát
Předně přejímá chabý argument, že absence evropského politického lidu je hlavní překážkou integrace. Jde o historický determinismus. Znamená to, že politické identity se nemohou měnit na základě institucionálních změn? Tento argument odporuje zakladatelské zkušenosti z USA, ale také například zkušenosti se sjednocováním Francie či Itálie. Vznik národního státu spíše razil cestu národnímu vědomí a solidaritě a představa, že zformované národní identity předcházely existenci národních států, není správná. Rozvoj národního vědomí a veřejné sféry byl součástí vzniku národního státu.
Tento argument dále nebere v úvahu úspěšnost konceptu občanského národa, který je vlastní mnoha Západoevropanům. Prohlubování evropské integrace může mít jistý katalytický efekt, který posílí vědomí evropské identity. Aby mohla EU vznikat zdola, musí být zároveň vystavena shora.
Autor dále argumentuje tím, že „Evropě chybí společné veřejné mínění“. Politicky odpovědnější by však byla otázka, jak posílit infrastrukturu, jež by evropské mínění pomáhala formovat. Z každé masové demokracie by se veřejné mínění vytratilo ze dne na den, pokud by zde neexistovaly média či vzdělávací programy.
Není však pravda, jak tvrdí Vondra, že veřejné mínění v EU zcela chybí. Evropská veřejná sféra se však skutečně zdá nedostatečně rozvinutá. Na druhé straně lze sledovat její posilování. Nejjasněji je to vidět mezi ekonomickou a politickou elitou. Ale také mezi neziskovými organizacemi, akademiky, studenty či umělci vznikají evropské sítě a fóra. Anglicky psané Financial Times a The Economist jsou dnes v EU nejčtenějším deníkem, respektive týdeníkem, ve své kategorii. Euronews, které dnes vysílají v sedmi jazycích, zaznamenaly v uplynulé dekádě raketový nárůst sledovanosti a dnes představují dominantní evropský zpravodajský kanál, který sleduje denně 6,6 milionu diváků.
Problém vidí Vondra také v tom, že „Evropě chybí společný jazyk“. Existuje však mnoho úspěšných vícejazyčných demokracií (Belgie, Kanada, Švýcarsko). Nejde o nepřekonatelný problém demokracie, ale spíše o věc institucionální inovace a politické vůle. Budoucnost Evropy leží v mnohojazyčnosti, a ačkoli angličtina se již stala evropskou (a globální) lingua franca, nemusí to vést (a nevede) k jazykové homogenizaci Evropy. Mnohé země EU ve skutečnosti zažívají nárůst jazykové různorodosti, kterou vznik národních států kdysi zredukoval.
Evropští vlastenci žijí
Vondra argumentuje i tím, že vztah lidí k „EU nezná vlastenectví“. Ale zná. Výzkumy ukazují, že většina občanů EU se považuje za občany národního státu i EU. Pouze menšina spatřuje v národním a evropském občanství rozpor. Například v takovém Lucembursku uvádí až 20 % občanů, že „zná“ pouze (a nic než) evropské vlastenectví.
Postkomunistické společnosti se vyznačují ve vztahu k EU určitou schizofrenií. Evropská integrace byla od počátku zamýšlena jako záchrana národního státu, ne jako jeho odmítnutí. Pokud spatřujeme rozpor mezi národní a evropskou loajalitou občanů, jde o neporozumění poválečnému vývoji. Západoevropský národní stát by bez integračního procesu nezískal takovou míru legitimity a občanské loajality, jaké se mu dostalo.
Problém legitimity EU je v prvé řadě problémem národních politických elit, které místo toho, aby zprostředkovávaly a utvářely politiku evropských institucí, činí si z Bruselu až příliš často obětního beránka. Ptám se, proč by mělo být, jak tvrdí Vondra, dosažení „skutečné demokracie“ v EU těžší než třeba v Česku?
Kdo koho zklamal
Máme mnoho důkazů o tom, že je tomu spíše naopak. Občané České republiky například více důvěřují evropskému než českému parlamentu, a bez dostatečné důvěry v tuto stěžejní instituci lze demokracii obtížně budovat.
Loňský Eurobarometr ostatně zjistil, že 33 % občanů EU je spokojeno s vývojem unie, avšak pouze 28 % je spokojeno s vývojem svého národního státu. A pak že evropské veřejné mínění chybí.