Karel B. Müller, Informační listy, Černošice  duben 2012

Opakovaně se setkávám u našich spoluobčanů s názorem, že by obec neměla příliš investovat do veřejných dětských hřišť. Těmto argumentům rozumím a uznávám jejich částečnou platnost: výstavba a údržba dětských hřišť něco stojí a lidé mají na svých zahradách často dostatek prostotu i atrakcí pro vyžití svých dítek.

Přesto. Záleží na tom, v jaké obci chceme žít. Dětská hřiště umožňují komunikaci, která je pro kvalitu života, mezilidských vztahů a koneckonců i veřejné správy v obci velmi důležitá. Dětské hřiště je místem, kde se seznamují lidé, kteří se neznají nebo kde se poznávají lidé, kteří se znají pouze povrchně. Mají možnost diskutovat ryze osobní otázky, ale také věci veřejného zájmu a konfrontovat své názory a zájmy se spoluobčany, o jejichž názorech toho (doposud) příliš nevěděli. Pro utváření poučeného a informovaného veřejného mínění je široká veřejná komunikace nepostradatelná.

Na zahradách se setkáváme se známými a přáteli, nepotkáváme a nepoznáváme tam většinou nové lidi. Především v obcích s větší sociální mobilitou (mezi které patří i Černošice) je význam veřejného prostoru nesmírně důležitý. Umožňuje potkávat a poznávat druhé (neznámé) lidi a posilovat sociální soudržnost v jinak proměnlivém prostředí. Ze své badatelské zkušenosti mohu potvrdit, že mladé rodiny (a především maminky s dětmi) patří v ČR k nejaktivnějším a nejvýznamnějším složkám občanské společnosti na místních úrovních. Poskytovat (maminkám s dětmi) příležitosti k veřejné komunikaci se zpravidla vyplácí celé společnosti.

Rozumějte mi dobře. Nemám nic proti zahradním večírkům, které udržují a posilují rodinné a kamarádské vztahy. Ba naopak. Pokud však obec chce být také živoucí komunitou, nejen množství rodinných a kamarádských sítí, je potřeba povzbuzovat a chránit komunikaci v rámci širší občanské veřejnosti, kde lidé mohou poznávat a komunikovat své odlišnosti i společné zájmy. Obec může být komunitou jen tehdy, pokud spolu občané komunikují. Tam, kde spolu „neznámí“ lidé více mluví, dochází k posilování solidarity, mezilidské důvěry i pocitu přináležitosti a lokální identity.

Není nic snazšího, než ovládat společnost, kde spolu lidé nemluví a tedy o sobě také nic nevědí. Není náhodné, že všechny autoritářské režimy staví na přísné kontrole veřejné komunikace. Komunismus zatlačil lidi do soukromí a na veřejnosti byli všichni nuceni hrát podle pravidel politbyra. I to je částečně příčinou toho, že se na veřejnosti často stále necítíme ve své kůži. Živě se projevující veřejnost se obtížně ovládá. Pamětníci normalizace o tom vědí své. Stav „chalupářské emigrace“ významně pomáhal komunistické straně opanovat veřejný a politický život.

Sociologicky by pravděpodobně bylo možné prokázat, že tam, kde existuje hustší síť dětských hřišť (tedy především v severozápadní Evropě), existuje také menší korupce. Samozřejmě nejde o přímou příčinnost, ale je jistě zajímavé, že tyto dva ukazatele jdou zpravidla ruku v ruce. Myslím, že pokud jde o Černošice, podařilo se současnému vedení vystavět proti korupci solidní hráz. Vybudovat hustší síť důstojných dětských hřišť se snad v budoucnu povede také. Do té doby zůstávají Černošice výjimkou z výše zmiňovaného vztahu mezi kvalitou veřejného prostoru a mírou korupce.

Karel B. Müller, Informační listy, Černošice  duben 2012