Karel B. Müller, Lidové noviny 16. července 2013

Bez ohledu na to, jak dopadne současná parlamentní krize, lze formulovat tři obecné předběžné závěry.

1) Politické strany jako mechanismus převodu zájmů občanů na úroveň politického rozhodování selhaly, avšak alternativu ke stranám nemáme,
2) přímo zvolený prezident Zeman je prvkem putinizace poměrů české politiky, což odpovídá obecnější tendenci středoevropských postkomunistických zemí,
3) evropská integrace je dnes pravděpodobně jedinou zárukou liberalizace české společnosti i celé střední Evropy.

Obrana stran Jak již konstatovali mnozí renomovaní komentátoři, krize je zřejmým důsledkem pokleslosti naší stranické demokracie. Dostali jsme se do situace, kdy je třeba hájit velké politické strany, ačkoli ty si to nezaslouží a vlastně to ani není možné. Politické strany dlouhodobě selhávají nejen ve schopnosti odtrhnout se od galerky, ale také jejich expertní kapacita a institucionální paměť jsou téměř nulové. Strany nejsou schopny strategického uvažování, natož jednání. Nejakutnějším příkladem toho je zavedení přímé prezidentské volby. I přes varování téměř kompletní odborné obce politologů a ústavních právníků strany nebyly sto naslouchat pádným argumentům varujícím před zaváděním přímé volby.

Dostali jsme se tak do tristní situace, kdy většina veřejnosti, včetně té odborné, sleduje paralýzu velkých politických stran se zadostiučiněním a jistou škodolibostí. Ještě smutnější je však skutečnost, že si prezident počíná způsobem, který zřejmě většina veřejnosti považuje za jediný možný a veřejná hájitelnost parlamentu zaznívá dnes již výhradně z parlamentu samotného a také z osamocených kruhů liberální kultury pravidel. Pozice politických stran se stává obtížně obhajitelnou nejen pro jejich zkorumpovanost a fakt, že tuto situaci způsobili, ale také proto, že nejsou schopny rozkladný vliv prezident republiky zadržovat, což je logickým vyústěním jejich klientelistické podstaty. Neschopnost politických stran účinně hájit parlamentní demokracie je však především důsledkem jejich naprosté absence respektu ke svým politickým oponentům, která je ve vyspělých demokraciích dána jednak úctou k ústavním pravidlům a zvyklostem, a jednak smyslem pro zájmovou a názorovou pluralitu. Strany však holdují oportunní, hokynářky-klientelistické a striktně marketinkově orientované politice, v níž nezbývá místo ani na obhajobu politických principů a zájmů, ani na prosazování kritických argumentů. Celospolečenský nedostatek smyslu pro zájmovou a názorovou pluralitu je na úrovni politických stran manifestován jejich nedostatkem respektu k politickým oponentům a tím i k parlamentní kultuře jako takové, kterou strany svým jednáním dlouhodobě diskreditují. Jejich obrana parlamentarismu dnes působí málo věrohodně, neboť se k ní politické strany odhodlali teprve tehdy, kdy jim jde o holé politické přežitý, a při každodenním politickém provozu na ní 20 let kašlou. Neslušní prezidenti Zadruhé, prezident republiky se rozhodl pro bezprecedentní bojkot parlamentu i přes to, že parlament byl přesvědčen o své akceschopnosti. To samo o sobě odsouvá politickou kulturu do nově objeveného suterénu. Podle toho, jak Zeman s ústavou zachází (a Klaus mu zde dláždil cestu), prezident chápe ústavu jako nástroj svém moci, nikoli jako její omezení. Ústava však má být především nástrojem omezování mocí (checks and balances) a předpokládá, že ústavní instituce se budou kontrolovat, doplňovat, ale především respektovat. Vojtěch Cepl (jeden z autorů české ústavy) říkával, že ústava je psána pro slušné lidi, nemyslel však „slušné“ ve smysl každodenního chování, ale ve smyslu politickém, tzv. ústava předpokládá, že ústavní činitelé budou dělat to, co se sluší a patří. O prezidentu republiky jako symbolu státu a jednoty národa toto ústavodárce předpokládal dvojnásob. Prezident má dělat především věci, které jsou z pohledu státu a většinové veřejnosti samo-zřejmé. Samo-zřejmost ústavních paragrafů je však zřejmá pouze na základě nahlédnutí logiky celé ústavy, nikoli na základě vytrhávání jednotlivých paragrafů a jejich účelových interpretací. Cepl na tento právní nihilismus reagovával tak, že všechny paragrafy platí zároveň, čili je jasné, že právo je možné nalézat jedině na základě interpretace celé ústavy, včetně úmyslů ústavodárce. Představa, že ústava a ústavní zvyklosti jsou něco, co mohou představitelé ústavních institucí v každodenním jednání oddělovat, je iluzorní a nebezpečná. Argument prezidenta republiky, že mění ústavní zvyklosti, nikoli ústavu samu, je právní výrok morální nihilismu, který má katastrofální důsledky jak na oblast práva, tak na svět morálky. Konzistence tohoto výroku je stejná, jako kdybychom tvrdili, že nechceme měnit právo, pouze právní kulturu. Žádná kultura nemůže být výrazem pouhé kodifikace, ale nutně také součástí každodenního jednání, jak vidíme například na bezzubé proliferaci nejrůznějších etických kodexů, které svědčí o nedostatečné závaznosti morální norem v každodenním životě. Ústavní pořádek jde nutně nad rámec ústavy a ústavní zvyklosti jsou jeho nezbytnou součástí, bez kterých je psaná ústava pouze nástrojem mocných v potírání svých politických protivníků. Sféry práva a morálky nejsou striktně odděleny, což je dobře vidět na tom, že například pojmy mravnost či dobré mravy jsou součástí našeho právního řádu, a jde tudíž také o právní kategorie. Zákonodárce tedy předpokládal, že soudci (a státní zástupci) budou s těmito pojmy pracovat. Systémy práva a morálky se totiž nekonstitutivní sami o sobě, ale interagují spolu, mohou se vzájemně iritovat i posilovat. Ono tzv. extenzivní a (čistě sémantické) čtení práva, vede k ústavnímu neřádu (anomii) a vzdaluje nás od ideálu právního státu. Ústava konstituuje i omezuje ústavní instituce zároveň, a představa, že ústavní představitelé se nenechají omezovat ústavními zvyklostmi je sama o sobě buď výrazem ústavní krize, nebo jejím spouštědlem. Využívat krizi politického stranictví k vyvolání krize ústavní za účelem posilování vlastní moci je samo o sobě neslušné. Masarykových padesát let Současná situace je velmi podobná krizi politických stran, kterou přinesla první republika. Východiskem této krize bylo odmítnutí stranického pluralismu a příklon k autoritářství. Válečná decimace a vydatná pomoc soudruhů z Moskvy představovaly faktory, které odklon od demokracie uspíšily. První republika nedostala oněch vytoužených 50 let, které si přál prezident Masaryk. Meziválečná demokratizace české společnosti nevedla k dostatečné liberalizaci poměrů, které by dokázaly poválečný odklon od liberální demokracie účinně zadržovat. Současná krize je v jistém smyslu příkladem nekompetence české společnosti demokraticky si vládnout. Lze považovat za historické štěstí, že díky evropské integraci nemusí vleklá krize politického stranictví, kterou prezident neslušně využívá k posílení vlastní moci, nutně vést k odklonu od demokracie. Osud demokracie v Česku je dnes bytostně spojen s úspěchem evropské integrace a s demokratizací Evropy jako celku. Evropská integrace dnes představuje nejúčinnější sílu zadržování odklonu od demokracie ve střední Evropě. Nástup plné oligarchizace ekonomických poměrů a putinizace české politiky by dnes byl pravděpodobně bez existence EU již dokonán. Ojedinělé „pozitivně deviantní“ ostrůvky liberální kultury dnes mají v EU mocného spojence a zastánce. Nezbývá než doufat, že následujících 25 let přinese dostatečnou evropeizaci politických i ekonomických poměrů a umožní zakořenění a přežití efektivního a vlídného systému demokratického vládnutí a vlády práva v naší zemi.