Karel B. Müller, ihned.cz, 14. 8. 2015

Svobodní lidé zvládají umění politiky.
Nesvobodní jsou zvládáni uměním politiků.

Umění liberální politiky spočívá v dovednosti rozcházet se v názorech způsobem, který umožňuje nalézání veřejného zájmu. Klasik politické sociologie Raymond Aron se domníval, že nutným předpokladem demokracie je především schopnost občanů svobodně jednat a zároveň umět dělat kompromisy a ctít pravidla. Svobodné jednání a schopnost kompromisů se zde nacházejí v trvalém napětí a právě autorita pravidel toto napětí pomáhá vyvažovat. Společnost vědění a znalostní ekonomika předpokládají umění soutěžení a polemiky, a teprve autorita pravidel dává každému soutěžení (včetně toho politického) smysl.

Jen menšina zemí světa si dokáže svobodně a přitom efektivně vládnout. Svoboda vytváří různost a ta zase vede ke konfliktnosti, se kterou se Češi ještě nesžili a nenaučili se využívat integrační a inovační potenciál zájmové a názorové plurality. Jak z hlediska politiky, tak z hlediska ekonomiky (ale i vědy) představuje různost zájmů a názorů klíčový předpoklad rozvoje i potřebné adaptability.

Neschopnost pluralitu zvládat není ničím jiným, než neschopností svobodnou vládu zřídit a provozovat. Již Locke říkal, že podmínkou zachování svobody je schopnost svobodu účinně omezovat. Trh, politika i věda se bez svobody zvrhávají ve své vlastní karikatury, stejně tak ani nezřízená volnost nerozvíjí jejich organizační a znalostní potenciál.

Neblahé důsledky stigmatizace politiky

Na politické rovině se veřejný zdroj plurality projevuje především ve schopnosti zvládat umění opozice. Z mnoha výzkumů vyplývá, že nejen veřejnost, ale také příslušníci politických elit často nejsou sto rozlišovat mezi politikařením, jakožto technologií moci, jež je vedeno heslem účel světí prostředky, tedy cílem oslabit politické oponenty „za každou cenu“, a mezi politikou jako veřejnou službou. Politika ve svobodné společnosti neusiluje o hledání pravdy či správného řešení, nýbrž o nalézání dohody. A pokud je dohoda nalézána pomocí věcné a argumentačně založené (byť zaujaté a vyhrocené) debaty, umění politiky pak nese ty nejzralejší plody.

Jenže většina Čechů politice nevěří a stigmatizace politické činnosti u nás dosahuje obřích rozměrů. Zákonodárci i ministři se umísťují na nejspodnějších patrech důvěryhodných povolání. Dlouhodobě se zhruba každý druhý občan domnívá, že v politických sporech nejde o hledání věcných řešení, ale o něco jiného.

Tato situace bohužel nepřeje snaze vytvořit z Česka slušnou demokratickou zemi. Politická činnost u nás funguje jako sociální exkluze svého druhu a apriorní stigmaticaze občanů ve veřejných funkcích nahrává jejich uzavírání se do pomyslné věže ze slonoviny. Stigmatizace politiky též odrazuje od veřejného angažmá slušné a kompetentní občany, kteří si snadno vydělají jinde, tak proč by se zbytečně vyřazovali ze „slušné společnosti“. Tento stav také ve větší míře do politiky láká lidi neschopné (či všeho schopné), pro které je vidina odklánění veřejných zdrojů jedinečnou a neodolatelnou příležitostí. Odkud se apriorní stigmatizace politiky vlastně bere?

Politici jako naši „druzí“

Teorie kolektivní identity předpokládají, že každá větší kolektivita potřebuje ke svému formování tzv. konstitutivní druhé, vůči kterým se společnost vymezuje a posiluje tím svojí soudržnost. Při zběžném pohledu do našich dějin můžeme dojít k závěru, že ústřední roli konstitutivních druhých hráli po dlouhou dobu Němci (kteří navíc v českých zemích dlouho reprezentovali společenskou elitu), jejichž úlohu po odsunu přebírali elity komunistické, které nakonec dokázali přeměnit stát v represivní a občanům odcizenou chiméru, proti které bylo záslužné bojovat; vždyť kdo nekradl, okrádal rodinu. Neodpovědnost za politické instituce byla prohlášena za občankou ctnost.

Stereotypně stigmatizující vnímání politické moci se ani po pětadvaceti letech nepodařilo výrazněji transformovat. V roli konstitutivního druhého dnes úspěšně sekunduje Brusel (kdo neokrádá Brusel, okrádá rodinu), avšak vymezování se vůči občanům ve veřejných funkcích představuje stále jeden z nejčastějších způsobů posilování sociální soudržnosti. To nás bohužel diskvalifikuje v umění svobodně si vládnout. To totiž předpokládá pocit odpovědnosti za naše instituce.

Jak prolomit začarovaný kruh stigmatizace politiky, který zapříčiňuje neefektivitu vládnutí? Na jaře 2015 se dvě třetiny českých občanů domnívalo, že do korupce je zapojena většina nebo téměř všichni veřejní činitelé. Jako kdyby veřejnost posuzovala občany ve veřejných funkcích podle těch největších grázlů. To jsou ovšem zrovna ti, které nám média servírují nejčastěji. Mediálně gramotný občan by měl brát v potaz skutečnost, že hlavní politickou funkcí médií je pranýřování politických nešvarů. Volají po tom, aby média vyvažovala „špatnou náladu“ zvýšeným důrazem na dobré zprávy, bych odbyl odkazem k předlistopadovému období; dobrých zpráv tam bylo až k zalknutí.

Jen ta veřejnost, která je schopna oddělovat zrno od plev, a která je schopna nacházet dobré zprávy v každodenním životě, je schopna svobodně a účelně spravovat svůj stát. V tomto ohledu je dobrou zprávou, že zhruba třetina občanů vnímá politiku jako snahu o hledání věcných řešení. Čím více jich bude, tím větší pravděpodobnost máme, že se politiku lépe naučíme.