Karel B. Müller, Orientace/Lidové noviny 29. 5. 2010
Češi milují „nepolitické vládnutí“. Jenže jejich apriorní nedůvěra k politikům je korumpující a škodlivá. Výzkumy klasifikují Česko jako zemi s negativním vůdcovským klimatem. Lidé nevěří, že jsou elity ochotny něco obětovat pro lepší budoucnost.
Staří Římané v dobách republiky jmenovali tzv. magistra populi (veřejného úředníka), známého též jako diktátora. Diktátor, který směl být u moci nejvýše šest měsíců, byl na podnět senátu mimořádně jmenován v kritických situacích, kdy buď neschopnost, nerozhodnost či zkorumpovanost politiků (konzulů) ohrožovala bezpečnost státu. Diktátor si sám jmenoval své pomocníky. Když byla později odstraněna maximální šestiměsíční lhůta diktátorství, byl to počátek konce římské republiky.
Česká republika měla od roku 1993 dodnes stranickou vládu vzešlou z řádných voleb jen v 91,7 % vymezeného času, což je nejmenší procentní podíl mezi sledovanými postkomunistickými zeměmi.
Země neangažovaných nestraníků
Když se minulý rok dohodly obě hlavní politické strany na „dočasném“ uzávorkování demokratického vládnutí (tedy na vytvoření údržbářského „kabinetu“, který bude stát mimo stranickou soutěž), většině občanů to nevadilo. Naopak: vláda Jana Fischera měla dvojnásobnou, někdy až trojnásobnou důvěru proti předchozím, politickým kabinetům.
Úžasné! Veřejnost ovládl pocit, že je bezpečnější odstavit v době krize rozhádané strany na vedlejší kolej. A politické strany byly pro změnu rády, že nejsou odpovědné za řešení ekonomické krize a mohou se plně soustředit na svůj marketing a vnitřní konsolidaci před volbami.
Je pravda, že politické strany se netěší příliš vysoké důvěře nikde v Evropě. Vyšší důvěru mívají v zemích, kde se více věří i jiným politickým institucím, tedy převážně v severských zemích, ve Švýcarsku, v Nizozemsku, ale také ve Španělsku. Na spodním chvostu bývají zpravidla postkomunistické země, ovšem nejen ony. Podobně či ještě méně než v Česku se věří politickým stranám v Bulharsku, Maďarsku, Lotyšsku či Litvě, ale také v Portugalsku a nezřídka i v Německu či Francii. Jistě, o otázce lze mít pochyby: jsou dotazovaní schopni takové abstrakce, aby důvěřovali politickým stranám jako takovým? Rozdíl proti severským zemím je nicméně nápadný.
Je také pravda, že etablované demokracie udělaly zkušenost, že politické stranictví by nemělo ovládnout všechny úrovně a složky veřejné správy; některé je třeba před stranictvím chránit. Mezi ně patří instituce kontrolující dělbu moci a právní stát (justice, ombudsman, NKÚ), veřejnoprávní média, měnový a ekonomický dohled (ČNB), školství, byrokracie, diplomacie, policie a armáda. Ale aby byla „nestranická vláda“ třikrát populárnější než stranická?
Tady Kissinger, spojte mi Prahu
Česká – a obecněji postkomunistická – potíž je v tom, že politické elity nezvládají duch stranictví vyvažovat duchem jednoty. Aby politické stranictví fungovalo, je třeba rozvíjet nejen kritický étos konfliktnosti, ale také kritický étos kompromisu.
Odstrašujícím příkladem je způsob, jakým největší strany reagovaly na projevy násilí v předvolební kampani. Snažily se z nich vydolovat momentální výhodu, soustředily se na rychlé označování viníků namísto hledání záruk, že se situace nebude opakovat či zhoršovat. Taková politizace násilí je velmi „uncivil“, jak říkají Britové, tedy neslušná a neobčanská.
Anebo: jak je možné, že když hejtmanství ovládnou jiná stranická trička než místní samosprávy, vyschnou pro „protivníkovy“ obce krajské fondy. To není soutěž, ale snaha vyhladovět protivníka.
Hypertrofované stranictví neumožňuje formovat účinnou zahraniční politiku. Dohadovat se o ní v parlamentu je nutné, ale v zásadních otázkách se očekává jednota. Při první návštěvě Baracka Obamy v Praze jako by pro nás platila kissingerovská otázka: Komu volat, když chci mluvit s Českou republikou?
Nízká kultura státotvorné opozice představuje dlouhodobý český problém. Jak říká žijící legenda západní politologie Giovanni Sartori, pro demokracii je kvalita opozice důležitější než kvalita vlády.
Dnešek je náš. A zítřek?
Můžeme se utěšovat konstatováním, že i nejstarší a nejlépe fungující demokracie mají své problémy se zneužíváním moci. Když ovšem v Británii loni odhalili systematické zneužívání poslaneckých náhrad, vyvolalo to zemětřesení, jež se koneckonců projevilo i v nedávných volbách. Podobně vyhlížející situace ohledně zneužívání náhrad našimi poslanci byl ovšem dosud pouze business as usual: „dělají to přece všichni, pracujeme na nápravě“.
Průzkum mezi českými elitami (a o českých elitách), který provedlo Centrum pro sociální a ekonomické strategie FSV UK v letech 2003–2005 pod vedením Pavola Friče, ukazuje, že jen menšina společenských elit (20 procent) a ještě méně politických elit (19 procent) cítí závazek být pro ostatní vzorem. Výzkum dochází k obecnému závěru, že české politické elity se vyznačují absencí širšího konsenzu o budoucím směřování naší země. „Pokud elitám chybí vize,“ píše Frič, „není jasné, kdo koho vede: elity veřejnost, nebo veřejnost elity?“
Na místo ideově vyprázdněné politiky pak přirozeně nastupuje populismus – obsahově duté vládnutí a podbízivost. Populismus je nutně nestabilní, a proto neustále negativně mobilizuje pomocí hrozeb a zastrašování. Vyhrocuje existující rozdíly nebo vytyčuje rozdíly umělé, oprašuje „tradiční nepřátele“ nebo vytváří nové. Jeho výrazným rysem je „antielitismus“ a nechuť konfrontovat se s náročnějším a konkurenčnějším vnějším prostředím – v našem případě s Evropskou unií. Populisté instinktivně vedou zemi do izolace.
Fričův výzkum ukazuje, že pouze jedno procento z dotazovaných příslušníků elity v Česku řadí mezi tři nejvýznamnější charakteristiky moderní společnosti „intenzivní občanskou aktivitu“ a „zapojení do globálních struktur“. Nejčastější charakteristikou modernity jsou podle českých elit „rozvinuté instituce“ (34 procent), „vysoká kvalita života“ (22 procent) a „technická rozvinutost“ (20 procent). Mohlo by být povzbudivé, že české elity vidí hlavní prioritu ve fungujících institucích. Jenže instituce a technická rozvinutost mohou být i ryze technokratické cíle; české elity tak dohánějí minulost Západu – jeho současnost a především budoucnost však spočívá v nadnárodních sítích a v silném zapojení občanské společnosti.
V pravidelném výzkumu CVVM se na nejnižší příčce společenské prestiže umisťuje spolu s uklízečkou také – poslanec. Útěk elit od zodpovědnosti za stát je pouze paralelou útěku občanů od zodpovědnosti za své politické elity. Lidé jsou jimi na jedné straně zklamáni, na straně druhé rádi omlouvají své nedostatky špatným příkladem elit.
Jako kdyby však toto všeobecné opovrhování politikou paradoxně vyhovovalo oběma stranám: jak politikům, tak občanům. Všichni rozumějí jeho předpokladům i důsledkům, neboť potvrzuje známé pravdy a je zdrojem jistoty. Občané nejsou ochotni investovat důvěru do představitelů veřejných institucí – a od koho se nic nečeká, ten si může v klidu „žít z politiky“ a kolonizovat svou instituci.
Fričův výzkum klasifikuje Česko jako zemi s tzv. negativním vůdcovským klimatem. Naprostá většina dotázaných (85 procent) pak nevěří, že jsou elity ochotny něco obětovat pro lepší budoucnost společnosti. Zato si však 60 procent dotázaných přeje silného politického vůdce, který udělá pořádek. Veřejnost nedoceňuje význam politického stranictví: 73 procent si podle výzkumu přeje vládu levicových i pravicových stran na bázi vzájemné dohody, tedy jakousi Národní frontu…
Co s tím? K formování skutečných politických a společenských elit – rozumějme jim jako skupině lidí, kteří jsou uznáváni jako vynikající v oboru své činnosti – musí být splněny tři předpoklady. Za prvé, příslušníci všech sociálních vrstev musí mít šanci se mezi elitu vyšvihnout. Za druhé, musí existovat respektovaný systém selekce elit. Za třetí, elity musí užívat svou moc či pozice zodpovědně.
První podmínka je u nás prozatím naplňována. Druhá s výhradami: případ plzeňských práv je varující ukázkou snahy kolonizovat selekci elit. Naplňování třetí podmínky je dnes nejproblematičtější. Politická (i ekonomická či třeba akademická) moc však může mít legitimitu jen tehdy, pokud je užívána sociálně citlivě a odpovědně. Jak říká moje manželka – mimochodem Britka, typická volička labouristů –, lidem nevadí, když má někdo hodně peněz, záleží však na tom, co s nimi dělá a jakým způsobem dává své bohatství na odiv. Totéž platí o moci.
Všude samí lumpové
Soudržnost české společnosti byla historicky vždy generována silným vnějším tlakem. Mnozí politici i občané proto instinktivně tento tlak hledají a vidí ho často tam, kde není. Masaryk to nazýval negativním demokratismem: umíme být demokraty ve vzdoru, pod tlakem a v ohrožení, ale hůř už se to daří v neohroženém rozvoji, v pluralitě možností a ve svobodě. Umíme si vládnout pomocí agresivní negace, nikoli smířlivě a tolerantně.
K tomu je třeba se učit kultivovat étos společenské soudržnosti i konfliktnosti zároveň, umění „přátelsky se rozejít v názorech“. Demokratická politika není boj dobra a zla, ale konfliktní hra, která má povahu soutěže mezi různými zájmy. Jako každá hra může být zarputilá, vzrušená a dramatická, měla by však být smířlivá, neosobní, přátelsky formální. Nejde v ní o život, a pokud ano, demokracie vyklízí prostor diktátorství.
Druhým problémem je opovrhování politikou. Veřejnost klade na politické elity nepřiměřené nároky: vadí jí malé extravagance stejně jako velké prohřešky a snad i sám fakt, že občané do politiky vstupují (a obětují tím značnou část svého soukromí), je hodnocen jako divný a z principu podezřelý.
Rozšiřujte důvěru
Britský sociolog Anthony Giddens rozlišuje „aktivní“ a „pasivní“ důvěru. Udržitelnost demokracie podle něj závisí na tom, zda jsou občané schopni aktivně investovat důvěru ve své politické zástupce. Jako u každé investice je zde potřebná ochota nést riziko. Aktivní důvěra zavazuje a vychovává, pasivní slepá nedůvěra očekává to nejhorší – a také se ho zpravidla dočká. Toto sebenaplňující proroctví zná dobře každý, kdo někdy vychovával děti.
Tolerance vůči riziku předpokládá jak jistou poučenost a představu o veřejném zájmu, tak jistou dávku sebevědomí a kuráže snášet nejistotu. Součástí aktivní důvěry vůči politickým elitám by měla být i tolerance jejich osobních slabin (i slabin jejich politik), které však nutně nemusí mít negativní vliv na jejich politickou práci a nemusí být v rozporu s veřejným zájmem.
Jediná forma nesnášenlivosti, která demokracii prospívá, je nesnášenlivost vůči zneužívání veřejných funkcí. Nesnášenlivost vůči riziku však vede k pasivní nedůvěře, čímž se občané vzdávají nejdůležitější brzdy a kormidla, jak kontrolovat a ovlivňovat politické zástupce i celkový výkon vládnutí. Postoj apriorní nedůvěry totiž nedovoluje aktivně a účinně nedůvěru vyjadřovat.
Češi věří cizím lidem dvakrát až třikrát méně než třeba Norové či Finové (údaj z průzkumu Eurobarometr). Důvěra může důvěru množit; nedůvěra množí úzkost a strach.
V politice – a ve veřejném životě vůbec – existují příslovečné ostrůvky pozitivní deviace a je potřeba je alespoň příležitostným jednáním aktivně podporovat. Způsobů, jak na to, existuje nesčetné množství, od dobrovolnického zapojení přes finanční pomoc až po morální nebo čistě symbolickou podporu. Z osobní zkušenosti vím, jak i pouhý děkovný e-mail může napomoci dobré věci. Každá sisyfovská snaha časem ochabne, ale při vědomí, že v tom jsme sami, ochabne mnohem dříve.