Karel B. Müller, Lidové noviny 18. 9. 2012

Premiér Nečas a část ODS se nyní domnívá, že vícerychlostní Evropa je nevyhnutelná. Mezi našimi tzv. eurorealisty jde o jistý posun, neboť doposud ideu vícerychlostní Unie odsuzovali a spojovali ji s konceptem občanů nižší kategorie. To bylo dáno dílem naším komplexem méněcennosti a dílem oprávněnými obavami, že naši partneři budou tuto méněcennost příliš zneužívat. Nečas dnes poukazuje na to, že nemusíme být u všeho, a že ČR by se měla účastnit pouze těch integračních procesů, které jsou v jejím zájmu. Předpokladem tohoto logického postoje je utilitární hledisko, které říká, že integrace je legitimní pouze, když z ní mají všichni výhody. Tento postoj je často užívanou legitimizační strategií napříč Evropou. Dnes se však jeví jako překonaný a Nečasův výrok by nás měl znepokojovat minimálně ze dvou důvodů. Za prvé, politická elita v této zemi se dokáže málokdy shodnout na tom, co je pro tuto zemi dobré. A i kdyby to dokázala, nedává to záruky toho, že skutečně prosazuje zájmy většiny občanů této země. Za druhé, problémy i jejich řešení jsou dnes vyvázány z rámců národních státu, a pro menší země to platí dvojnásob. Rozumní ekonomové donekonečna opakují, že blahobyt ČR je závislý na ekonomické situaci v jejím okolí, avšak naše vládní politická elita trvá na tom, aby se nám nikdo nepletl do našich problémů; vždyť my se nikomu do ničeho také nepleteme. Současný svět si však žádá, abychom dovolili našim partnerům, aby se nám do věcí pletli. Zároveň bychom měli trvat na tom, aby se i naše vláda pletla do problémů těch druhých; jde totiž o naše společné problémy. Postoj většiny naší politické elity k Unii je zřejmě kombinací minimálně třech faktorů. (1) je projevem politického populismus, který vychází vstříc tradičnímu „negativnímu demokratismu“, o kterém hovořil již Masyryk, a který se vyznačuje potřebou vymezovat se; (2) je dílem politické nekompetence a provinčnosti části naší politické elity; (3) je důsledkem oligarchických tendencí v naší ekonomice a provázaností ekonomických a politicko-byrokratických skupin – oligarchové (i jejich politické krytí) vždy dávají přednost izolaci před nejistotou širšího prostředí, které může být zdrojem nežádoucího kriticismu i konkurence. Ano, vícerychlostní Evropa dává smysl. Skupiny států mohou ostatním ukazovat cestu i slepé uličky. Koneckonců takový model integrace je již nějakou dobu realitou, jen se to moc neříká, z důvodů výše řečených. Vícerychlostní integrace ovšem neznamená vícesměrná. Co brání naší vládě v tom, aby se otevřeně přihlásila k odpovědnosti za problémy Unie, které jsou našimi vlastními problémy (na rovině byrokracie to ostatně dělá). Kromě populismu, nekompetence a oligarchických tendencí, žádné důvody pro takový politický atavismus nevidím. Trhy koneckonců volají především po tom, aby se představitelé Unie domluvili na společných krocích, a zdá se, že v to trhy příliš nevěří. Česká vláda však přikládá pod kotlem, když říká, „my si své úkoly plníme, a co uděláte vy, to je vaše věc“. Je to takové falešné premiantství, které se dobře prodá voličům, hůře však našim partnerům. Naši skuteční partneři totiž očekávají, že jim budeme do věcí mluvit. Jde o kritérium vyspělosti demokratické politicky v době globalizace. Vlády, které naslouchají ostatním a uznávají jejich právo vyjadřovat se k jejich záležitostem, jsou kompetentnější než vlády, které „sedí na vejcích“ své zdánlivé suverenity.