Karel B. Müller, Hospodářské noviny 26. 9. 2008
Pan místopředseda vlády Alexandr Vondra se ve svém článku (HN 18. září) snaží obhájit diletantskou vládní kampaň k českému předsednictví EU.
Výběr sloganu „Evropě to osladíme“ obhajuje pan vicepremiér tím, že kampaň je určena domácímu publiku. Má prý za úkol vyprovokovat veřejnou diskusi. V tuto chvíli však občany spíše zajímá, jak to se svým předsednictvím myslí vláda.
Česko má totiž s EU více společného, než si naši národovečtí eurokatastrofisté (nazývat je euroskeptiky považuji za znevážení pojmu) připouštějí. Například máme, stejně jako Evropa, problémy s formováním jednotné politické vůle. Protože lídři 27 vlád se málokdy na něčem shodnou jednomyslně, není unie schopna formulovat jednotnou zahraniční politiku. Stejně tak se v Česku rozchází zahraniční politika prezentovaná vládou a Hradem.
V unii existují také různé názory na koncept jednoty. Je běžné, že ve svobodné společnosti se všichni na všem neshodnou. Politický systém však nastavuje pravidla utváření jednotné politické vůle a veřejného zájmu. Veřejný zájem je v demokraciích koneckonců vždy zájmem většiny při respektování práv menšin a jednotlivců.
Nutnou součástí těchto pravidel by mělo být také to, že ti, jejichž zájem nebyl momentálně zohledněn, se spíše (vždy dočasně) podřídí zájmu většiny, než aby hned usilovali o změnu ústavních pravidel.
Lisabonská smlouva se snaží posílit postavení EU na globální politické scéně a navrhuje mechanismus takzvané dvojí většiny: států a občanů EU při formování jednotné politické vůle a nalézání veřejného zájmu unie. To výrazně posílí její (a tedy i naše) postavení, například ve vztahu k Rusku, Číně a dalším zemím.
Politická kultura většiny elit v ODS se zdá být k takovému úkolu málo způsobilá. České předsednictví by tak mohlo začít naplňovat přání europesimistů, že rozšíření unie o postkomunistické státy povede spíše než k demokratizaci těchto zemí k dezintegraci unie.
Naše chuť Evropě to „osladit“ má naději na úspěch jednak mezi odpůrci integrace napříč členskými státy, a také mezi „jestřáby“ z Kremlu. Zdá se, že hradní kurz zahraniční politiky přece jen získává navrch. Hrozí mu však dvojí nebezpečí. Jednak, že Češi to vezmou s humorem (což by tak moc nevadilo). Ale hlavně, že západoevropští lídři (od euroskeptiků k euronadšencům) to nevezmou vážně vůbec a budou ještě více neutralizovat (ukázkově rozkladný) vliv Česka.