Karel B. Müller, krácená verze vyšla v Hospodářských novinách 6. prosince 2013
Slušné liberální demokracie si zakládají na tom, že přístup k politické moci není závislý na kontrole (či na vlastnění) jiných zdrojů moci, mezi které v moderní společnosti patří především peníze a informace (vědění). Německý sociolog Niklas Luhmann hovořil v této souvislosti o tzv. médiích moci. Procesy modernizace se na Západě vyznačují především tím, že dochází k vydělování veřejné sféry i trhů z dosahu politické moci. Většina sociálních badatelů zabývajících se demokracií se pak shodne, že důvěryhodnost i udržitelnost liberální demokracie je do značné míry závislá právě na tom, že držitelé politické moci nejsou hegemony ani ve sféře ekonomické moci, ani ve sféře mediální. Liberální demokracie naopak usilují o to, aby dominantní držitelé kapitálu, politické moci a informací (pravdy, chcete-li) představovali co nejjasněji oddělené skupiny. Přílišná provázanost těchto tří skupin, které se nepochybně vyznačují jistou přitažlivostí, je z hlediska udržitelnosti demokracie považována za značné riziko. A všechny slušné liberální demokracie se snaží od sebe tyto tři skupiny (institucionálně i kulturně) odtlačovat, ať už pomocí nejrůznějších institucionálních opatření (regulace lobbingu, zákona o střetu zájmů, odpolitizováním byrokracie, regulací financování politických stran apod.), či posilováním demokratické politické kultury a občanským vzděláváním. Transparentnost a zajištění rozhraní mezi politikou, ekonomikou a médii je možné považovat za klíčové měřítko demokratizace.
Trend „berlusconizace“ politiky, který souvisí s růstem významu mediální moci (především televize), jež významně posílila roli dramatizace a obrázkovosti v politické i veřejné komunikaci, zaznamenal již v 60. letech Jürgen Habermas. Habermas v této souvislosti hovořil o nebezpečí re-feudalizace veřejnosti. Ve feudálních společnostech totiž zpravidla představovali držitelé politické, ekonomické i symbolické (komunikační) moci jednu těsně provázanou skupinu. Stručně řečeno, dominance politické elity (rodové šlechty) byla do značné míry pojištěna tím, že šlechta měla také nejvíce ekonomických zdrojů, a také „měla“ vždycky monopol na pravdu a právo. Šlechta pak podle Habermase re/produkovala svoji nadřazenost pomocí nejrůznějších rituálů veřejného (byť jen symbolického) zviditelňování. Tuto úlohu dnes plní masmédia a příkladem nebezpečného trendu re-feudalizace je právě Itálie, kterou již po dvacet let vysává Berlusconiho triumvirát skloubení politické, ekonomické a mediální moci.
Důkazem toho, jak nebezpečná je kombinace politické a mediální moci, je skutečnost, že Bersluconi je po dobu čtvrt století opakovaně (3x) zvolen premiérem i poté, co opakovaně ztrácí důvěru italské veřejnosti. Po krátkých time-outech v opozici, kdy se věnuje především politickému marketingu a „praci“ s kolektivní pamětí Italů, se vždy vrací na politické výsluní. Politická činnost se v tomto pojetí redukuje na práci s veřejností (pomocí PR), které připomíná komunikační rituály feudálního panstva. Demokratická politika však má být především prací pro veřejnost. Berlusconi poškodil (možná nenávratně) kvalitu i reputaci demokracie ve své zemi, drží se u moci jako štěnice a slabá italská občanská společnost není sto jej od politické moci odstavit.
Pane ministře, mlčte! Budování mediálního impéria Andrejem Babišem se jen těžko dokáže zbavit pachuti nebezpečné akumulace politické, ekonomické a mediální moci. Kompetence občanů ve veřejných funcích je odvozena od jejich důvěryhodnosti a je otázkou politické kultury, z jakých zdrojů důvěryhodnost vyrůstá. Volební úspěch Andreje Babiše je zřejmým důkazem toho, že jeho voliči nepovažují tuto koncentraci politické, ekonomické a nově i mediální moci za riziko. V tom, se však jistě mýlí.
Příklad Itálie je jasný signál, ale i další ekonomické zájmy Andreje Babiše budí obavu nad tím, jak rozumí svému politickému angažmá. Jak chce o svojí důvěryhodnost pečovat někdo, kdo vlastní stovky firem, o jejichž osudu bude muset nevyhnutelně jakožto politik spolu/rozhodovat. Nelze přeci očekávat, že bude Andrej Babiš – ve jménu péče o veřejnou důvěru a svoji politikou kompetenci – vědomě přehlížet/poškozovat své ekonomické zájmy. Ve slušných demokraciích bývá zvykem, že volení politici se v otázkách, které se dotýkají jejich konkrétních ekonomických zájmů, zdržují hlasování a neúčastní se ani politické rozpravy. Pokud by se však Andrej Babiš měl držet této rozumné a slušné zásady, musel by vzhledem k šíři jeho politických akvizic snad většinu svého politického angažmá promlčet.
Pokud by ve slušné demokracii pojal její druhý nejbohatší občan úmysl zastávat významnou volenou funkci, slušelo by se, aby nejdříve rezignoval na své ekonomické pozice, které ho staví do nevyhnutelného střetu zájmů. Andrej Babiš se však místo toho rozhodl budovat mediální impérium. Ať už si je rizika akumulace „médií“ moci Andrej Babiš vědom nebo ne, stává se nutně nositelem trendu re-feudalizace české veřejnosti, který nás od slušných demokracií dále vzdaluje.
Nedovedu si představit, že by se nějaký soudný občan v nějaké slušné demokracii pokoušel o něco podobného. A pokud by se v nějaké slušné demokracii nějaký málo soudný občan pokoušel o něco podobného, nedovedu si představit, že by svoje jednání dokázal pod veřejným tlakem zdůvodnit a ustát. Itálie jistě není slušnou demokracií a Berlusconi jistě není soudným člověkem. Dovedete si představit, že by například ve Spojeném království usiloval Rupert Murdoch o nějaký volený úřad? Já tedy ne. Zřejmě jsme předurčeni k nějaké formě postmoderní „soft“ re-feudalizace a nezbývá než doufat, že naše poddanství bude mírné a že třebas nebude mít dlouhého trvání.