Ptáte se, jak na kandidátce vámi preferované strany poznáte čestné a kompetentní kandidáty? Obtížně! Navíc vychytralí darebáčci se umějí dobře přetvařovat, zvláště před volbami. Avšak bez toho, že to zkusíte, jistě ne! Pokud vás vaši zastupitelé zklamou, sdělte jim to emailem a dejte jim druhou šanci, pokud vás zklamou znovu, volte a kroužkujte příště někoho jiného.

Ano, je to tak jednoduché, jenže všude ve vyspělých demokraciích je politika plná excesů od normality, tím spíše od harmonie. Pokud však ztratíme se zřetele politiku jako konfrontaci, těžko oceníme demokracii jako pokojné řešení konfliktů. U příležitosti nadcházejících parlamentních voleb je namístě si připomenout některé z politických excesů našich volených zástupců. Zmíním dva excesy, kterých se v minulosti dopouštěli někteří naši politici, a jeden exces, kterému rutině holdují mnozí občané.

Zásada parlamentarismu

Parlamentarismus může fungovat pouze tehdy, pokud v případě, že opozice vyhraje volby, vláda uzná její právo vládnout a odejde do opozice, spíše než aby se pokoušela měnit pravidla hry. Pokušení měnit ústavní pravidla za účelem posílení či udržení vlastní moci se objevuje i v těch nejvyspělejších demokraciích, existují však značné rozdíly v tom, jaké mantinely občané svým voleným zástupcům nastavují a s jakou kompetencí dokážou jejich excesy korigovat.

V průběhu nedávné vládní krize jsme mohli zaznamenat od některých představitelů našich politických stran tvrzení typu „uděláme cokoliv, aby se k moci nedostali naši političtí oponenti“. Autoři podobných vyjádření buď neznají principy parlamentní demokracii (a nejsou si vědomi katastrofálních implikací takového tvrzení), nebo jsou to cynici zcela nevhodní pro veřejnou službu. Tato mobilizující politická rétorika, která bohužel zůstává součástí naší polistopadové politické kultury, snad může oslovit některé skupiny voličů, mne však spolehlivě odrazuje. Autory podobných vyjádření volit nebudu!

Umění opozice

Kompetentní opozice představuje jeden z nejúčinnějších nástrojů civilizování politické moci a žádná liberální demokracie se bez ní neobejde. Problémem politické kultury naší politické elity zůstává nedostatek respektu vůči politickým oponentům (a jejich politikám). Nevzpomínám si, že by se kdy vláda s opozicí za něco vzájemně pochválily. Ritualizované odmítání politických oponentů znesnadňuje hledání širší dohody napříč stranickým spektrem, což vede jak k přílišné diskontinuitě vládnutí, tak k blokaci celospolečensky významných reforem.

Opozice vůči politické moci přestává být v demokracii nepřítelem (lidu) a vážným ohrožením celého sociálního řádu (jak nám již přes dvacet let podsouvají mnozí pravicoví politici, a v poslední době i mnozí levicoví), nýbrž respektovanou politickou institucí. Démonizace opozice je zřejmé reziduum komunismu a rys politického autoritářství. Kvalita opozice je pro parlamentní demokracii stejně významná (podle některých politologů dokonce významnější) jako kvalita vlády. Máme-li totiž kvalitní opozici, případná nekompetence vlády nepředstavuje velké riziko, neboť opozice vládu brzy vystřídá. Absence kvalitní opozice však snadno přivede i kompetentní vládu k lenosti a neodpovědnosti. Pravděpodobně jen menšina občanů usiluje o politickou kariéru bez ohledu na osobní zisk a výhody, a nelze se nad tím příliš podivovat. Je to právě opozice, ideálně plně odstřižena od moci (ne však kontroly) nad veřejnými financemi, která vládě „pomáhá“ eliminovat pokušení zneužívat veřejné pozice.

Česká společnost má dlouhodobě problémy se zvládáním „umění“ opozice. Vzpomeňme podlamování opozice za doby prvorepublikové pětky, Národní fronty či tzv. opoziční smlouvy. Instalování permanentní opozice jako významné politické instituce mělo na Západě zásadní význam nejen na rozvoj parlamentarismu, ale také na formování veřejné sféry. Znamenalo totiž všeobecné uznání toho, že kritika veřejných institucí a politik je nejen možná, ale žádoucí a ve veřejném zájmu. Umlčování politické opozice (či oponentů) je proto možno chápat jako porušování občanského práva kritiky jako takového.

Malé strany?

Při výběru strany by měla voliče zajímat také kvalita vnitrostranické demokracie, nikoli pouze hříchy jejích členů, či dokonce jen volební program. Kvalitu organizační kultury a stranické demokracie, velikost členské základny a ideologickou vyhraněnost je možné považovat za určitou záruku toho, že strana nemůže být jednoduše „unesena“ konkrétní klientelistickou skupinou. Při absenci zmíněných parametrů hrozí každé politické straně riziko, že přitáhne četné pijavice a černé pasažéry. Paradoxně čím úspěšnější ve volbách taková strana bude, tím větší je toto riziko. Bohatí obroditelé naší stranické demokracie by pravděpodobně prokázali veřejnosti větší službu, kdyby množství vynaložených prostředků věnovali například ve prospěch watchdogových aktivit či zmáhaného školství.

Navíc protestní strany bez ideologického vyprofilování se dlouhodobě nemohou integrovat jinak, než kolem charismatického vůdce či finančních zájmů. Všimněte si tu nadmíru personifikace (ve vyspělých demokraciích nevídanou) v názvech četných politických stran. Že by rub ideové vyprahlosti? Či pouhý marketinkový trik? Chci volit politickou stranu se vším všudy, nikoli mauzoleální pašalík s oddanou družinou pravděpodobně málo kritických či moci chtivých následovníků. Takový politický exces volit nebudu!

Nevolit je taky volba

Stejně jako demokracie je méně špatným systémem vládnutí, než ty ostatní, také parlamentní volby je možné chápat především jako volbu menšího zla. Slýchám od mnoha lidí „no já snad prvně nepůjdu k volbám“. Mnozí z nich to navíc konstatují se zjevným zadostiučiněním, které vychází z představy zralého moudra a mravní nadřazenosti takového rozhodnutí.

Karel B. Müller, IHNED 25. října 2013

Tento občanský exces, jakkoli na první pohled srozumitelný, však vychází z chybné úvahy. Parlamentní volby nejsou v žádné vyspělé demokracii primárně nějakou celostní volbou „srdíčkem“, kdy se voliči plně poddají a ztotožní se svými volenými zástupci. Vždyť většinu občanských kompetencí a práv mají voliči možnost uplatňovat ve svém každodenním životě. Schopnost investovat důvěry ve volené zástupce je pouze malý zlomek těchto kompetencí. Pokud však volič není schopen investovat důvěru v představitele svých institucí, vzdává se tím nejvýznamnější pojistky i kormidla, které má ve vztahu k politické moci k dispozici. Neschopnost investovat důvěru v politické strany má mnoho negativních důsledků, které jsou vzájemně provázané. Mezi ty nejvážnější patří odrazování slušených a kompetentních občanů od veřejného angažmá a politickou selekci těch, kteří tací nejsou. Pokud politické elity procházejí touto negativní selekcí, jen těžko lze předpokládat efektivní a responzivní politické instituce či účinný boj s korupcí.

Nejít k volbám neznamená nic jiného, než zbavit se zákonné (ústavou vymezené) svobody s tím, že resignace na volební právo je vhodnějším výrazem občanské odpovědnosti, než nedokonalá volba. Tak tomu ovšem není. Pokud většina občanů nebude politické instituce zákonně a aktivně vymezovat a omezovat, vytváříme tím volný prostor pro vychytralé a neslušné občany, aby se obohacovali na úkor pasivní masy. Nová strana, třebas i jen na jedno použití, může být v takové situaci velmi úspěšným „podnikatelským“ projektem.