ihned.cz /  30.6.2016

Nikdy bych nevěřil, že v Británii žije tolik občanů, kteří projekt integrace vnímají jako smysluplný.

Po tomto úterku, kdy se několik tisíc lidí prolomilo těsně k Britskému parlamentu, (to asi, aby byli dobře slyšet), a provolávali heslo „I love the EU“, už může těžko někdo přesvědčivě tvrdit, že v Británii neexistuje evropské vlastenectví. S identitou je to jako se zdravím, začne nás znepokojovat až potom, co začneme marodit.

Jedna z mála dobrých zpráv vzešlých z výsledku referenda o vystoupení Británie z Unie je tak zjištění, že i v Británii má evropská integrace silnou sociální podporu. Ta je soustředěna především mezi městskými, mladšími a vzdělanějšími Brity, a mezi Skoty a Iry.

Po vstupu Česka do Unie jsem dva roky v Anglii žil a souhlasím s Magdou Vašáryovou, která v úterním rozhovoru pro ČRo Plus obvinila BBC, že za výsledek referenda nese značný díl odpovědnosti. Podobně jako celý britský veřejný diskurs, také jeho vlajková veřejnoprávní flotila se vezla na vlně populárního mudrování na účet Unie a dělání si z Bruselu fackovacího panáka, který údajně může za mnohé domácí nedostatky a selhání.

Vstup osmi postkomunistických států v roce 2004 změnil v Unii rozložení sil a zájmů a populistické politice nabídl příhodnou munici. To bylo to v době, kdy se také Labour Party, která v devadesátých letech disponovala výraznou euro-optimistickou vládní většinou, výrazněji posouvala na pozice euro-pesimismu. Zaznamenal jsem tehdy opakovaně z úst univerzitních kolegů výrok, že populární euro-pesimismus se stal jakousi politickou korektností po anglicku a představuje nutnou podmínkou kariérního postupu v obou hlavních politických stranách. Britská politická elita téma evropské integrace postupně zcela komunikačně vyklidila. Není jasnějšího důkazu takového trestuhodného selhání politiky než to, že Britové do Evropského parlamentu zvolili Nigela Farage z UKIPu, o kterém dnes můžeme jen těžko říci, že reprezentuje Britské občany a zájmy. UKIP nemá v Británii momentálně jediného parlamentáře.

Dnes však musím s překvapením konstatovat, že bych nikdy nevěřil, že v Británii vlastně žije tolik občanů, kteří projekt integrace vnímají jako smysluplný (i když jistě ne perfektní), a kteří považují vystoupení své země z Unie za bolestnou a alarmující ztrátu.

Další dobrá zpráva pro euro-optimisty, kterou lze z reakcí na výsledky referenda jasně vypozorovat napříč Británií i Českem (a lze předpokládat, že v dalších zemích Unie), je patrná proměna toho, jak politická (i mediální) elita vnímání a komunikuje fungování Unii. Z tradiční polarizace „my Češi, Britové“ versus „oni EU, Brusel“, se v reakci na lži a klišé o fungování Unie, kterými zastánci Brexitu cynicky krmili britské voliče, najednou mnozí (politici především) ustupují a odvažují se jasně říci „počkejte, vždyť ale Unie jsme také my“, také „my tam máme své zástupce“, také „my můžeme iniciovat, ovlivňovat, blokovat všechny návrhy, které přijímají unijní instituce“, také „my jsme za podobu Unie odpovědní“.

Zdá se tak zřejmé, že při zděšení nad hrozivými důsledky vnitropolitického manévrování Davida Camerona, které bylo doprovázeno několik desetiletí trvající resignací britských politických (a většiny mediálních) elit na srozumitelnou a důvěryhodnou obhajoby evropské integrace, dochází mnozí občané Unie k prozření, kam až může zajít falešné a populistické obviňování údajně cizího a odtrženého Bruselu, pokud se stane – tak jako v Británii – dominantní součástí politického mainstreamu.

Autor je vedoucí katedry Politologie na VŠE v Praze

Originál si můžete přečíst zde.