V tuto chvíli se zdá málo pravděpodobné, že by se europesimistická platforma byla schopna dohodnout na konkrétních a realistických cílech. Navíc politici, kteří staví na vzývání hrozeb a nebezpečí, bývají naštěstí často narcistní falešníci s tendencí lenošit a defraudovat peníze daňových poplatníků.
Současný euroskepticismus, který se šíří Evropou, je specifickou formou evropeizace a jeho relativní úspěch ve volbách do EP je potvrzením tohoto trendu. Vztah tzv. euroskeptiků (raději jim říkám europesimisté či eurofobové – osobně se hlásím ke skeptickým eurooptimistům) k evropeizaci je podobný, jako je vztah antiglobalizačního hnutí ke globalizaci. Jsou odpůrci a zároveň produkty trendu evropeizace, bez jehož posilování nemá jejich vlastní existence opodstatnění.
Evropeizovaný euro/pesimismus
Když jsem sledoval počátkem tohoto týdne bruselskou tiskovku zástupců europesimistických stran, jak se rozšafně špičkují, zatímco se chystají zakládat novou skupinu v rámci EP, nemohl jsem se zbavit pocitu uspokojení nad tím, že místo xenofobního vymezování se vůči sousedům, které patří k dlouhé evropské tradici, se budou tito lidé pokoušet v rámci EP spolupracovat. Zde se údajně chystají oslabovat či rozkládat unijní rámec spolupráce. Možná že se jim to bude dařit, ale moc tomu nevěřím.
Kapři si svůj rybník nevypustí, navíc odstranění nenáviděného Bruselu by přesměrovalo jejich xenofobní sentimenty vůči sobě navzájem, což není pro nikoho z nich lákavá perspektiva. Zvláště ne po zvolení do EP. Oslovování a uvolňování pocitu zmatení a znejistění mas prostřednictvím vymezování se vůči nenáviděnému a beztvářnému (a vlastně velmi neškodnému) Bruselu jim všem může zajistit blahobytné politické kariéry. Integraci xenofobního europesimismu na půdě EP tak lze považovat za jeden z velkých civilizačních úspěchů evropského integračního procesu.
Jan Zahradil, lídr evropské kandidátky ODS, je dobrým příkladem evropeizovaného europesimismu. Za 10 let svého působení se znatelně evropeizoval, a to i navzdory střemhlavému propadu volebních preferencí ODS, který dokázal snad právě díky svému evropskému přesahu blahovolně ignorovat a opět se postavit do čela volební kandidátky. Jan Zahradil se za 10 let zorientoval v unijní politice, ve které se svým způsobem etabloval, vypiloval angličtinu, vybudoval kontakty a jeho dovednosti „směrovat unii správným směrem“, což nám opět bezelstně sliboval ve své předvolební kampani, se nejspíše opravdu výrazně posílily. Dokonce mu věrohodnost jeho europesimistického usměrňování unie i napotřetí uvěřili mnozí voliči ODS a rozhodli se mu o dalších pět let prodloužit jeho útrpný a blahobytný evropský úděl.
V tuto chvíli se ovšem zdá málo pravděpodobné, že by se europesimistická platforma byla schopna dohodnout na konkrétních a realistických cílech. Francouzští europesimisté jsou islamofobní, tak jako i nizozemští, jsou však na rozdíl od nich také homofobní, Wilders je naopak liberálním zastáncem plného zrovnoprávnění párů stejného pohlaví. Le Penová v minulosti utrousila ošklivé antisemitské poznámky, Wilders se zase považuje za věrného přítele státu Izrael. Britští europesimisté jsou zase kulturní liberálové v duchu britského imperiálního kosmopolitismu a antisemitské ani islamofobní nálady kontinentálních eurofobů jim moc nevoní a spoléhají se spíše na neředěný eurofobismus. Imigranti z Afriky či ze Sýrie jim vadí stejně tak jako imigranti z Polska či Rumunska, případně z jiných evropských zemí.
Europesimisté aktivizují euro/optimismus
Navíc politici, kteří staví na vzývání hrozeb a nebezpečí, bývají naštěstí často narcistní falešníci s tendencí lenošit a defraudovat peníze daňových poplatníků, tak jako hvězda britských eurofobů Nigel Farage, který je obviňován ze zneužívání výloh, neetického zaměstnávání manželky (také v EP, jak případné) a podle portálu Votewatch byla doposud jeho účast na sněmování EP jednou z nejnižších (méně než 50%).
Mnozí čeští komentátoři považují posílení europesimistických stran v EP za jasný signál toho, že hlavní evropský politický proud bude muset zatáhnout za záchrannou brzdu další integrace. Osobně si to nemyslím, je sice pravda, že tradiční politické strany budou svoji politickou agendu revidovat tak, aby pokud možno přebraly část stimulů eurofobní agendy (např. větší regulace imigrace), to však neznamená, že se z nich stanou proti/unijní strany.
Ani interpretace, že poměrně vysoká volební účast (jež znamená historicky první zastavení propadu volební účasti v evropských volbách) je především výrazem rostoucí nespokojenosti s integrací, není přesvědčivá. Ano, do jisté míry. Vyšší volební účast (a v některých zemích šlo oproti minulým volbám o výrazný nárůst) však souvisí také s tím, že očekávaný úspěch eurofobů mobilizoval také ty voliče, kterým osud evropské integrace není lhostejný a kteří sympatizují s posilováním unijního rámce spolupráce. A to napříč členskými státy. A nejedná se pouze o občany ze států evropského jádra, ale i z některých novějších členských států, včetně ČR.
Úspěchy evropské integrace byly po mnoho desetiletí brány za samozřejmé a nárůst nespokojenosti se samou podstatou integrace na straně jedné celkem přirozeně mobilizuje na straně druhé také ty, kteří si uvědomují nesamozřejmost civilizačních výdobytků integrace a kteří jsou schopni a ochotni tyto výdobytky hájit.
Pokud jde o ČR, tvrzení, že volby do EP zde vyhráli nevoliči, je z nouze ctnost. Toto tvrzení je podobné, jako kdybychom za skutečného vítěze první ligy považovali tým, který dobrovolně sestoupí do druhé ligy, protože se první ligy z nějakého důvodu nechce účastnit. Skutečnost je ale taková, že nevoliči pomohli vyhrát těm našim stranám, kterým na posilování evropského rámce spolupráce (na první lize) záleží. Navíc výrok o vítězství nevoličů je nebezpečnou, explicitní a skandální snahou de/legitimizovat institut demokratických voleb jako takový a přehlíží skutečnost, že nevolit je v ČR považováno za právně legitimní občanskou volbu, jež může být uplatňována z mnoha různých důvodů.
Posílí europesimisté evropské vládnutí?
Evropský integrační proces bude pod hrozbou globálních rizik dále pokračovat, zatímco spor europesimismu a euroopitimismu bude v nadcházejících letech pravděpodobně představovat hlavní štěpící linii celoevropské (transnárodní) politiky. Netvrdím, že jde o „nešťastnější“ možnou variantu politického štěpení unie, ale jde zřejmě o variantu, která je mase evropských občanů nejsrozumitelnější a která představuje autentický a napříč unií rezonující konflikt.
Dokonce je možné doufat v to, že se europesimistický blok přece jen dokáže na něčem shodnout a že bude formulovat a hájit konkrétní pozici, čímž by mohl přispět k vytvoření tolik potřebné unijní opozice, což by mohlo výrazně posílit jak míru publicity unijní politiky, tak míru politizace unijního rozhodování. To by přispělo k posílení akceschopnosti a čitelnosti „evropského zájmu“ v globální politice, a tím i k posílení suverenity evropských občanů, kterou dnes již není možné odvozovat z principu státní suverenity. EU potřebuje mechanismus přes/hraničního utváření demokratické politické vůle a nebezpečí posilování eurofobie může paradoxně tento mechanismus stimulovat.
Mapa: Jak dopadly volby v ostatních zemích Evropské unie – čtěte ZDE
Když to trochu odlehčím, třeba by se europesimistická platforma mohla pod vedením svých pracovitějších členů stát evropeizovaným hlídacím psem principu subsidiarity a pomoci méně schopným národním parlamentům (včetně toho českého) s kontrolou principu subsidiarity napříč unií. To by europesimistům umožnilo zachovat si svoji pesimistickou tvář a zároveň se tak – paradoxně a „nepochybně“ proti své vůli – stát „užitečným“ prvkem posilujícím evropské vládnutí.
Bylo svým způsobem nezdravé a sebepoškozující, že proces integrace neměl žádnou občanům srozumitelnou alternativu. Europesimistická platforma takovou srozumitelnou alternativu nabízí, čímž se stává pátou kolonou eurooptimistů. Donutí část politických i společenských elit ke kritickému přehodnocování, odvážnější obhajobě a odhodlanějšímu prosazování předností integrace. Evropským občanům pak nabídne díky reálné (a věřím, že pro většinu z nich ne příliš lákavé) alternativě užitečné znesamozřejmění dosavadních výdobytků integračního procesu.