Karel B. Müller, Hospodářské noviny 15. 9. 2009

Nedávno zesnulý sociolog a filozof Ralf Dahrendorf se domníval, že neúplatní a nezávislí soudci mají pro demokracii ještě větší význam než volení politici. A ty šťastné země, kterým se podařilo vytvořit obojí, si obojí hýčkají.

Ti, kteří jsou zklamáni či pobouřeni rozhodnutím ústavního soudu ve věci Melčákovy stížnosti, by si měli uvědomit, že vláda zákona není totéž co demokracie a jedno nezaručuje druhé.

Rozpuštěná demokracie

Když dnes hovoříme o demokracii, máme ve skutečnosti na mysli liberální demokracii. Avšak ne vždy z toho vyvozujeme správné důsledky. Liberalismus je nástrojem demokracie, avšak demokracie sama o sobě není nutně nositelkou liberalismu. Historicky liberalismus nezasáhl českou společnost příliš silně, spíše jen některé segmenty její společenské elity. A můžeme bez nadsázky říci, že dnes běží o to, zda se liberalismus v českém prostředí prosadí jako ústřední princip politických a společenských vztahů.

Moderní demokracie se takříkajíc v liberalismu rozpustila. Když mnozí vyjadřují hlubokou nespokojenost s demokracií, je možné je utěšit konstatováním, že západní společnosti se dokázaly bezprecedentně osvobodit od politického násilí a útlaku, což je v zásadě zásluha liberalismu, nikoli demokracie.

Demokracie jako způsob vládnutí až příliš snadno sklouzává – není-li prostoupena liberálními hodnotami – k volenému despotismu či diktatuře většiny. Vláda lidu (či většiny) liberální hodnotou není. Základní hodnotou liberalismus je naopak přesvědčení, že nekontrolovatelná a nekontrolovaná vláda mívá nesnesitelné a katastrofální důsledky, proto je třeba jakoukoli vládu (i vládu lidu) kontrolovat a omezovat jak pomocí institucionalizované opozice i široké občanské participace, tak pomocí ústavnosti.

Základy, které nelze zpochybnit

Vztah vlády zákona a politické moci však v liberální demokracii nutně vyvolává napětí. Ústava politickou moc konstituuje na straně jedné, klade jí meze na straně druhé. Politická moc může měnit zákony, kdykoli se najde politická vůle k právní změně. Politická moc je však zároveň omezena právem a definována textem ústavy. V tomto rozporném momentu liberální demokracie je nutno spatřovat její základní princip a hodnotu, nikoli se jej snažit odstranit.

Rozporuplný vztah mezi liberálním principem ústavnosti (zákonnosti) a demokratickým principem většinové vůle je možné vybalancovávat jen díky naprosto nezávislé soudní moci, která je umožněna jak institucionálními zárukami, které činí změnu ústavy obtížnou (nicméně možnou), tak liberální kulturou politických elit projevujících se umírněností a oddaností ústavním principům.

Každá ústavní změna, má-li být ústava zdrojem autority, by měla být odrazem širšího a dlouhodobější společenského konsenzu. Některé ústavní principy – například princip dělby moci, který říká, že nalézání práva je kompetencí soudců, nikoli zákonodárců, nebo princip základních práv a svobod – je možné považovat z liberálních pozic za nezpochybnitelné, ať už si politici či veřejnost myslí cokoliv.