Karel B. Müller, Hospodářské noviny 11. 12. 2008
Dvě ústřední postavy politického myšlení Západu – J. S. Mill a A. Tocqueville – poukazovaly na to, že demokracie potřebuje čas od času „ďáblovy advokáty“. Ty, kteří budou pomáhat čelit nebezpečí úpadku kritického myšlení. Opakovaně se dnes ozývají hlasy, že role prezidenta ve vztahu k unii plní tuto pozitivní (byť nezamýšlenou) roli. Například ve víkendových Hospodářských novinách (29. 11.) se jejich šéfredaktor vyjádřil, že bez Klause by se česká veřejnost o Lisabonskou smlouvu vůbec nezajímala. Kontroverzní působení prezidenta však podle něj vyvolalo blahodárnou vlnu zájmu.
Útěšný argument „Klaus alias ďáblův advokát“ má několik slabin. Česká společnost má mnoho problémů, ale konformita ani úpadek kritického myšlení mezi ně nepatří. Problémem je spíše opak: slabá sociální soudržnost, rozsáhlá krize důvěry a nízká právní kultura. Pokud „ďáblova advokáta“ hraje jeden z nejvyšších ústavních činitelů, jenž si nenechá ujít jedinou příležitost „nandat to“ jiným ústavním institucím, vede to k mobilizaci společenské konfliktnosti.
K pěstování ducha stranictví však máme politické strany. Od prezidenta naopak tvůrci ústavy očekávali, že bude stranické vášně vyvažovat duchem umírněnosti, že bude nebezpečí partajničení čelit sjednocující autoritou státního zájmu. Schopnost dosahovat kompromisu při respektování pravidel je ostatně největší slabinou české politické kultury. Tím se dostáváme k druhé slabině argumentu „Klaus alias ďáblův advokát“.
Problémem veřejné sféry v Češku není úpadek kritického myšlení, nýbrž jeho absence. Naším úkolem není (veřejné) kritické myšlení chránit, nýbrž se mu učit. K tomu ovšem nestačí veřejná témata navozovat. Důležitější je způsob, jakým s nimi zacházíme. Považuji za slabost českých médií, že názory prezidenta a spol., které nelze většinou považovat za kritické, dnes představují hlavní referenční bod veřejných debat.
Klíčovým předpokladem kultivace veřejné diskuse je potom respektování odborné a politické roviny argumentace. Nemůžeme předpokládat, že odborník a politik budou diskutovat jako rovný s rovným. Jejich informovanost, motivace i výchozí zájmy se od sebe totiž výrazně liší.
Vezměme si například ritualizovaný pojem „státní suverenita“, který je používán v diskusích o Lisabonské smlouvě jako samozřejmá kategorie. Mezi právními odborníky existuje shoda ohledně skutečnosti, že samotný integrační proces byl nesen redefinicí pojmu suverenity a že dnes je třeba hovořit o „dělené suverenitě“.
Nebo například princip „suverenity lidu“. Ten je z hlediska demokratické teorie a praxe důležitější, avšak politické debaty zůstávají touto kategorií prakticky netknuty. Proč se asi nehodí? Že bychom mohli dojít k závěru, že proces integrace je veden snahou princip „suverenity lidu“ posílit?
Dobrý politik se pozná podle toho, že dokáže pojmenovat skutečné problémy, falešný politik si vymýšlí problémy falešné. Je škoda, že necelý měsíc před zahájením našeho předsednictví diskutujeme o tom, zda Lisabonská smlouva omezuje státní suverenitu či nikoli. Diskuse o tom „kam“ a „jak“ se pokusit ovlivnit politiku unie ve věcech energetické, bezpečnostní, zahraniční či lidsko-právní agendy, by pro nás byly nepochybně mnohem smysluplnější.