Karel B. Müller, Lidové noviny 23. 10. 2012
Nejvyšší soud rozhodl, že justice nesmí stíhat Bártu za nabídku půjčky poslancům, které byly učiněny v rámci orgánů Parlamentu ČR. Podle Ústavy se na takové jednání vztahuje poslanecká imunita. Aniž bych si troufal jakkoli hodnotit výrok soudu z pohledu právní interpretace, kladu si otázku, co tento výrok znamená z pohledu demokracie.
Připomeňme, že obvodní soud na počátku léta Bártu nepravomocně odsoudil k 18 měsícům podmínečně za korupci. Bárta se proti rozsudku odvolal, jeho odvolání je napsáno na 19 stranách a obsáhle v něm zdůvodňuje, proč nepovažuje obdarovávání (bezúročné půjčky) svých spolustraníků za protiprávní ani za neetické. Soudce Šot označil tehdy toto jednání za formu korupce, tedy za trestný čin. Osobně s výrokem soudce Šota spíše souhlasím, Vít Bárta trestuhodně vypadl ze své politické role.
Klientelismus versus liberalismus
Ano, někdy se opravdu stává, že určité trestné jednání považuje veřejnost za legitimní. Za komunismus bylo takových kontradikcí mnoho. Možná má Vít Bárta pravdu. Třeba by opravdu většina občanů souhlasila s tím, že obdarovávání představuje legitimní nástroj politického soupeření, včetně utužování stranické disciplíny či oslabování protivníků.
Pokud by tomu tak bylo, šlo by o výrazný deficit politické modernosti a liberální kultury. Moderní společnost je založena na principech občanství, rovnosti před zákonem a na institucích. Tradiční společnost naopak na přátelství, privilegiích a klientelismu. V tradiční společnosti patřily mezi hlavní formy uspokojování potřeb vedle loupení, samozásobitelství také obdarovávání. Vše, co lidé potřebovali k životu, si byli schopni vyrobit či vypěstovat. Některé věci však takto získat nemohli, a zde museli lidé spoléhat na štědrost svých patronů, lenních pánů. Tradiční společnost byla založena na klientelistické hierarchické struktuře mezi patrony a klienty. Obdarování, které bylo výrazem nerovnosti, zpětně pomáhalo tuto nerovnost reprodukovat a posilovat.
Jak se můžeme dobře poučit v úvodní scéně slavného Coppolova filmu Kmotr, v mafiánském prostředí vytváří obdarovávání vztahy závazků a loajalit mezi patronem a jeho klienty. Kmotr (Marlon Brando) obdaruje italského obchodníka tím, že potrestá dva hochy, kteří napadli jeho dceru. Za to však od něj požaduje, že jednoho dne, „a ten den“, jak významně kmotr dodává, „možná nikdy nepřijde“, ho k sobě povolá, aby mu poskytl službu. Obchodník je chycen do mafiánské chobotnice takříkajíc na neurčito. Kdo může dát více „dárků“, ten je schopen získat více klientů a tím i větší moc.
Obdarovávání jako formu vytváření závazků, loajalit a nerovností by bylo možné považovat za morální pouze v klientelistickém a neformálními vztahy ovládaném politickém prostředí. Je to tedy i naše situace? Jsou instituce nahrazeny klientelismem? Liberální demokracie je založena na kultuře formálních pravidel. Své potřeby zde uspokojujeme výhradně monetární směnou, ze které žádné závazky a loajality nevyplývají. Peníze tak jsou zárukou naši (byť omezené) svobody.
Funkce daru stále plní svoji funkci, avšak výhradně v soukromé sféře rodiny a intimity. Ve veřejném a politickém životě však obdarovávání představuje rizikový faktor, který ohrožuje svobodu a vládu práva.
Zdravé politické stranictví
Pokud si Vít Bárta tohoto rizika není vědom, stává se (možná mimoděk) agentem klientelismu a neformálních pravidel v politice. Je zřejmé, že také jiní představitelé veřejného života obdarovávají své klienty, ale nedělají to okatě obálkovou metodou, nýbrž zákulisně metodou funkcí, výhod a služeb. Sociální vědci dnes označují tento jev „stranická patronáž“.
Kvalita prostředí v politických stranách by neměla být veřejnosti lhostejná. Strany nemají být samoúčelem, nýbrž mechanismem organizace veřejné debaty, parlamentního života a soutěže o obsazování veřejných postů. Politické stranictví v liberální demokracii by mělo být vyživováno ideologickými spory, kolegialitou a právním rovnostářstvím.
Také v etablovaných demokraciích se v rámci politických stran objevují patronství a oligarchizace. Pokud však jde o dominantní jevy, znamená to jediné. Většina představitelů politické stany vidí v technologii moci jediný důvod jejich existence. Strany tak visí ve vzduchoprázdnu a jsou povážlivě odcizeny občanské veřejnosti. Obávám se odpovědět si na otázku, zda nejsme v takové situaci.
Každopádně je možné jednoznačně konstatovat, že z pohledu principů liberální demokracie, je obdarování stranických kolegů jistě nelegitimní.