Karel B. Müller, Lidové noviny, Orientace 5. května 2012
Co vypovídá diskuse o veřejném kuřáctví o síle české liberální tradice
Diskuse o zákazu kouření v restauracích dobře ukazuje, že v českém prostředí tolerance často splývá s lhostejností, jež je doprovázena ignorantstvím. Důsledkem takto pojatého liberalismu je široká diskriminace nekuřáků a dětí.
Zatímco dnes patří Česko k těm evropským zemím, které kouření na veřejnosti regulují nejméně, boj za omezení kuřáctví má u nás úctyhodnou tradici: již v roce 1910 byla v Trutnově založena občanská iniciativa odpůrců kouření (Bund Deutscher Tabakgegner). Údajně šlo o druhou iniciativou tohoto druhu v Evropě.
Zdá se, že mnozí z našich sudetských předků měli liberálnější (svobodomyslnější a odpovědnější) vztah k utváření veřejného sféry než většina z našich polistopadových zákonodárců. Navíc před sto lety nebyly tak jako dnes k dispozici nepochybné vědecké důkazy o škodlivosti kouření.
Svoboda? Dejte mi pokoj!
Proti zákazu kouření v restauracích se u nás nejčastěji argumentuje tím, že jde o neliberální zásah do svobody podnikání. Tento argument, který zaznívá nejen od majitelů restaurací, ale i některých politiků, ukazuje, že Češi všeobecně akceptují představu, že liberální společnost se má vyznačovat široce pojímanou volností. Svoboda je chápána jako nezřízená (pravidly nekonstituovaná) volnost jednotlivců, kterou je možno omezovat buď silou trhu (souhrou individuálních zájmů), nebo silou tradice. Pro racionální argumentování a kriticky konfrontované vědění, které jsou nutnou podmínkou zvládání zájmové a názorové plurality, jako kdyby nezbýval prostor.
Tuzemská představa o liberalismu jako neomezené volnosti a svévoli se dobře odráží na naší neschopnosti veřejný prostor užívat a starat se o něj. Veřejný prostor je v Česku okupován soukromými zájmy v míře na západ od našich hranic neobvyklé. Billboardy kolem dálnic či množství reklamních ploch jsou toho příkladem. Nebo veřejně tolerovatelný vandalismus všudypřítomných toxických vajglů. Grafity kam se podíváš. Nebo míra korupce, klientelismu a plundrování rozpočtů veřejných institucí. Či fakt, že v Česku je nejvyšší počet hracích automatů na hlavu na světě.
Kvalita veřejného prostoru je většinou spojena s kvalitou veřejných institucí, neboť lidé, kteří pečují o veřejný prostor, a nejen o své zahrádky, mívají tendenci se starat i o veřejné instituce. Neschopnost utvářet formy veřejné sféry je nepochybně důsledkem komunismu, kdy byla veřejná sféra prostředkem dohledu vedení komunistické strany nad společností.
Česká veřejná sféra je dnes obtížně předvídatelným mixem bázlivosti a neurvalosti. Ti bázlivější se většinou veřejným konfliktům vyhýbají, nebo volí metodu přizpůsobení. V okamžiku, kdy u nich frustrace z neřešení konfliktů kulminuje, stávají se z nich ti neurvalí. To je také jeden z důvodů, proč si občané ještě po více jak dvaceti letech nesmírně cenní svého soukromí a s velkou nelibostí reagují na jeho narušování. Útěk do soukromí je stále pro mnoho lidí jedinou metodou životní realizace i způsobem, jak se vypořádat s nehostinností veřejné sféry. Bylo pro mne velkým překvapením, když jsem onehdy probíral kvalitu života v naší obci s jedním profesně úspěšným a vzdělaným sousedem. Prý se mu zde žije báječně, nikoho v ulici nezná, o nikom nic neví, nikdo ho neobtěžuje.
Kde jsou ty kavárny a salóny?
V Evropě se začíná občanská veřejnost rodit od 18. století v kavárnách, salónech a hospodách (tzv. stolních společnostech), kde si lidé osvojují schopnost kritické diskuse o otázkách veřejného zájmu. Z hlavního proudu byly od počátku vyloučeny ženy, které si postupně vytvářely vlastní formy veřejné komunikace. Ačkoli jsou dnes ženy ve většině západních zemí do značné míry emancipovány a ani hospody již nejsou ryze mužskou záležitostí, zůstává mnohde toto prostředí diskriminační vůči jiným skupinám: především nekuřákům a rodinám s dětmi.
Kvalita veřejného prostoru má pro kvalitu demokracie zásadní význam. Bez vitální veřejné sféry se společnost stává atomizovanou a snadno ovladatelnou masou. Mezi hlavní znaky veřejné sféry patří otevřenost, rovnost a kritičnost. Nikdo nesmí být v přístupu do veřejné sféry diskriminován, účastníci se setkávají jako rovný s rovným, uplatňuje se zde autorita argumentů a občané jsou schopni v konfrontaci s argumenty přehodnocovat svá stanoviska či zájmy. Tolik liberální teorie.
V moderní společnosti však existuje mnoho sil, které vystavují toto pojetí veřejné sféry (a demokracie) těžkým zkouškám a kvalita veřejného prostoru není nikdy definitivně zaručena. Privatizace veřejného prostoru a nadvláda masmediální komunikace vedou k nejrůznějším formám diskriminace a k dominanci demonstrativním a manipulativním způsobům veřejné komunikace. Tato rizika jsou viditelná jak v politice, tak v ekonomice; ať už jde o nerovný přístup k tvorbě mediálních obsahů, jejich někdy skandalizují obsah a neetičnost či převládající důraz na pocitovost a dramatizaci sdělení pomocí využívání tzv. haló-efektu. Ve srovnání s těmito riziky se diskriminace nekuřáků ve veřejné sféře jeví jako maličkost. Možná ano, ale významná.
Proč toleranci kouření na veřejnosti nelze považovat za liberální postoj? Neotřesitelné vědecké důkazy o tom, že vdechování nikotinu způsobuje rakovinu, existují od počátku 50 let. Liberální argument, že vše vyřeší trh, zde bohužel uplatnit nelze, neboť nebere ohled na zaměstnance vystavené pasivnímu kouření a také na děti a mládež, kteří nemají plně rozvinutou schopnost odpovědného a svobodného rozhodování. Stejně tak není brán ohled na všechny ty, jejichž rozhodování je omezeno ekonomickými, fyziologickými či intelektuálními faktory. Hlavní municí zastánců veřejného kuřáctví tak zůstávají především neochota ke změnám, argumentační vyprahlost a falešný tradicionalismus, jenž je vydáván za ctnost.
Úskalí konzervativního liberalismus
Mezi hlavní zdroje liberalismu patří důvěra v druhé lidí (a jejich přirozená práva) a důvěra v právní stát, že tyto práva dokáže chránit či zajistit. Ve svém důrazu na občanskou emancipaci klade liberalismus důraz buďto na tradici (konzervativní liberalismus) nebo na kritickou reflexi (osvícenský liberalismus). Úsilí konzervativních liberálů nabývá v českém prostředí bizarních podob, neboť na rozdíl od takové Velké Británie či USA, veřejné instituce včetně státu samého nebyly v minulosti garantem sdílené svobody a vlády práva. Byly spíše pravým opakem. Právní řády Velké Británie či USA se vyznačují delší kontinuitou a jsou založeny na nalézání práva pomocí re/interpretace minulosti.
Tento přístup lze stěží uplatnit u nás. V důsledku první, druhé i studené války došlo k ústavní změně „našeho“ státu. Navíc v období komunismu byla politická moc svévolná a nepředvídatelná, zneužívání práva ze strany držitelů moci bylo běžné, zrovna tak i případy právní retroaktivity. Naopak rodina představovala prostředí úniku, jistot, otevřenosti, předvídatelnosti a posilování vztahů důvěry. Nedůvěra ve stát i v druhé (neznámé) lidi šly ruku v ruce, což bylo kompenzováno důvěrou vůči přátelům, známým, rodině. Tento sociální rys významně posiluje sklony ke klientelismu, nepotismu a korupci, kterých jsme po roce 1989 svědky.
Snaha etablovat konzervativní liberalismus v českém prostředí tak pochopitelně sklouzává k nekritické interpretaci vlastní historie i dogmatickému pohledu na každodenní život. Obhajoba veřejného kuřáctví tak nejen zavírá oči před přetrvávající diskriminací, ale paradoxně ospravedlňuje veřejně manifestovanou závislosti občanů na nikotinu i tabákovém průmyslu, která si jistě zaslouží lítost a institucionální pomoc, nikoli však privilegování k veřejné šikaně.
Žít spolu, jíst spolu
Je otázka, jak liberální společnost drží pohromadě. Reprodukce morálního rámce je v masové anonymní společnosti – na rozdíl od tradičních komunit – podstatně složitější a nesamozřejmější. Karel Marx se domníval, že moderní společnost drží pohromadě především společnou prací; „žít spolu“ znamená „pracovat spolu“. Slavný anglický sociolog Richard Sennett poukazuje na to, že spolu s tím, jak odeznívá „společnost práce“, roli sociální integrace přebírají jiné činnosti a poukazuje na význam stolování; „žít spolu“ znamená „jíst spolu“.
Sennettovy dlouholeté výzkumy potvrzují hypotézu, že děti si osvojují množství sociálních návyků při stolování se svými rodiči. Jeho výzkumy například dokazují, že děti, které stolují (ať už doma či v restauraci) se svými rodiči, jsou více imunní vůči kriminálnímu jednání, než děti, které „čistí“ ledničku za pochodu. Stejně tak děti, které chodí se svými rodiči do hospody, kde je vidí civilizovaně konzumovat alkohol, si osvojují „zdravější“ návyky konzumace alkoholu, než děti experimentující s alkoholem v parku a za školou. Takové děti jsou pak podle Sennetta méně ohroženy alkoholismem a asociálními důsledky, které jsou s alkoholismem spojeny.
Shrnuto a podtrženo, veřejné kuřáctví je přetrvávající formou diskriminace a sociální exkluze ve veřejné sféře, která komplikuje (tak jako každá diskriminace) procesy sociální integrace i posilování společenské soudržnosti. Je v zájmu celé společnosti zajistit množství veřejných příležitostí pro rodinné aktivity. To je také důvod, proč Sennett vidí jako důležitější než sanovat krachující banky veřejně finančně podporovat školní jídelny a stravovací zařízení. Ty by se podle něj měly stát široce pojatými platformami veřejné komunikace, kde se mohou setkávat nejen děti se svými rodiči, ale také rodiče s učiteli a ostatními rodiči… a diskutovat otázky veřejného zájmu.
Vtáhnout do veřejné komunikace rodiče (a především ženy) je užitečné také proto, že v rodičovské roli se lidé dokážou více než v jiných rolích povznést nad materiální každodenní zájmy, zohledňovat dlouhodobější priority (svých dětí) a aktivněji i poučeněji utvářet svoji budoucnost.
Máme jen to, co chceme
Moderní společnost je udržována pohromadě sdílenými hodnotami a čím dál tím více také procesy komunikace o těchto hodnotách samých. Množství této komunikace i hodnotové reprodukce obstarává rodina. Je v zájmu celé společnosti veřejně podporovat a zajišťovat co největší množství příležitostí, které rodinám umožní bezpečně vstupovat do veřejného prostoru. Rodiče tak mohou zcela přirozeně obstarávat předávání vzorců veřejného civilizovaného chování svým dětem, což je ten nejúčinnější způsob občanské socializace.
V českém prostředí (ale nejen v něm) tolerance často splývá s lhostejností, jež je pochopitelně doprovázena ignorantstvím. Tento „liberalismus po česku“ mi připomíná jednoho mého známého jinak velmi sympatického Londýňana marockého původu, který vyrůstal v karavaně pouštních nomádů. Jeho děti dnes tráví většinu volného času před televizí a ládují se sladkostmi. Moji opatrně formulovanou obavu ze zdravotních a sociálních následků jeho přístupu k rodičovství přechází s usměvavým mávnutím: vždyť děti jsou prý šťastné, dává jim přece jen to, co si přejí, a o čem on ani nesnil.