Karel B. Müller, Hospodářské noviny 11.4.2011
Přestože si vláda ve své protikorupční strategii naplánovala zákon o lobbingu na rok 2012, není vůbec jisté, jestli bude skutečně schválen. Za prvé, vzhledem k událostem posledních dnů jsou tu určité pochyby o dalším osudu této koalice, a za druhé, a to je dlouhodobější problém, k regulaci a institucionalizaci lobbingu chyběl v minulosti dostatek politické vůle. Diskuse o reprezentantech zájmových skupin v rozhodovacích procesech se zatím pořád točí v začarovaném kruhu negativního vnímání lobbingu. Za lobbisty jsou často označováni lidé, kteří domlouvají zákulisní čachry a vědí, jak vysávat peníze daňových pokladníků a přesunovat je do soukromých kapes. Seriózní lobbisté se pak naprosto pochopitelně brání tomu, aby byli vůbec za lobbisty označováni. V širším pohledu pak tato stigmatizace lobbingu vytváří atmosféru, která brání upevňování i rozvoji demokracie.
Měřítko vyspělosti demokracie
Úsilí o vymezení a uzákonění terminologie i praktik lobbingu názorně ukazuje, jak vážně se politici snaží nalézat nové způsoby a formy veřejného rozhodování. Ty by měly být otevřenější, transparentnější, přístupnější veřejné kontrole, férovější i v konečném důsledku efektivnější.
Není náhodné, že právě Polsko, Litva a Maďarsko patří k několika málo evropským státům, které v nedávné době schválily právní regulaci lobbingu. V postkomunistických zemích bývají instituce méně výkonné. Většina z nich se potýká s problémem slabého (a příliš velkého) státu, nedostatečně rozvinutou občanskou společností a minimálními liberálními tradicemi. Jejich politickou i právní kulturu ovlivňuje nejen zkušenost několika generací s nesvobodou, ale také s nepříjemnými ekonomickými a sociálními důsledky ekonomické liberalizace, které negativní dědictví komunismu ještě víc posilují. Nebezpečí kolonizace jak státu, tak i veřejné sféry nejsilnějšími ekonomickými zájmy je tak v těchto zemích větší než v etablovanějších a vyspělých demokraciích.
Největším výdobytkem liberální demokracie je oddělení politického a ekonomického systému, mezi kterými existuje v jistém smyslu přirozená a neodstranitelná přitažlivost.
Snaha tuto přitažlivost prakticky i institucionálně narušovat tak, aby se oba systémy nepropojovaly, by měla být permanentním úkolem a zájmem všech demokraticky smýšlejících lidí.
Je možné nabourávat ji pomocí institucionalizace (a tedy i ztransparentňování) rozhraní mezi oběma systémy. Pokud dokážeme lépe identifikovat a koordinovat vzájemné střetávání ekonomického a politického prostředí, dokážeme zřetelněji identifikovat a konstruovat tato prostředí jako dvě vzájemně oddělené a na druhé straně férově provázané sféry. K tomu patří i regulace lobbingu, která pomůže definovat jasné hranice mezi politikou a ekonomikou. To je neoddiskutovatelně jedna ze základních podmínek rozvoje a udržitelnosti liberální demokracie.
Regulace lobbingu je reakcí na globalizaci
Potřeba institucionalizace lobbingu ale není jen výsadou postkomunistických zemí. Současné ekonomické procesy a vztahy se dnes čím dál víc vyvazují z lokálního prostředí národních států. Globální kapitál má tak snazší šanci možnost utéci od důsledků svého jednání a tedy také od odpovědnosti.
S tím jak rychle roste počet i význam nadnárodních ekonomických aktérů , narušují se stále více a hlouběji zavedené formální i neformální mechanismy zájmového zprostředkování. To se týká především politických systémů s korporativistickou tradicí, například Francie, Německa nebo Švédska. Tam se kvůli většímu vlivu globálního kapitálu nejzřetelněji mění zavedené praktiky, sítě a komunity místních ekonomických elit.
A tak není náhodné, že právě Evropská unie se snaží hrát roli lídra v institucionalizaci lobbingu. Právě ona totiž rozhoduje o tom, jak se budou uvolňovat, nebo naopak krotí tržní síly, které překračují rámec národních států.
Otevřený proces, nikoli definitivní řešení
Regulace lobbingu nemůže dokonale a definitivně najít přesné rozhraní mezi ekonomickým a politickým prostředím. Nemůže ani zcela vymýtit korupci, klientelismus a neférové praktiky ve veřejné správě. Při veřejných a politických diskusích se velmi často objevují názory, podle kterých nemají návrhy na regulaci smysl, protože jsou nedokonalé. S tím není možné souhlasit. Stejně jako neexistuje ideální způsob demokratického vládnutí, neexistuje ani dokonalý způsob regulace lobbingu. Se změnou podmínek a chování společnosti je potřeba každou regulaci průběžně monitorovat a přehodnocovat. Jak ukazuje zkušenost ze Spojených států či Kanady, ani tu nejpropracovanější regulaci lobbingu není možné považovat definitivní.
Česko bývá politology označováno za příklad kartelového stranického modelu, ve kterém mají politické strany tendenci spolupracovat při využívání veřejných zdrojů pro zajištění vlastní existence a k udržení moci. Strany se tak stávají uzavřenou politicko-ekonomickou strukturou, která se pokouší kolonizovat úseky státní moci a parazitovat na veřejných zdrojích. Výsledky našeho výzkumu nás vedou k přesvědčení, které je pravděpodobně v rozporu s názorem většiny historicky zvolených zákonodárců v Česku, že je nejvyšší čas zahájit proces institucionální regulace lobbingu a jeho postupného vyhodnocování a kalibrování.
Na druhou stranu se občas ozývají také hlasy, že se lobbing měl prostě zakázat. Ani to ale není řešení, protože prosazování zájmů by mohla zakázat pouze vláda tyranie, která by však nebyla ničím jiným než „konečným“ vítězstvím jedné dominantní lobby.