Karel B. Müller, Mladá Fronta DNES 30. 6. 2009
Co nám přineslo předsednictví Česka Radě Evropské unie? Kromě mimořádné a bohužel jen dočasné evropeizace českých médií, kdy měl člověk dojem, že se konečně dozvídá o věcech, které hýbou světem, také příležitost k reflexi, jak jsme na tom u nás s demokracií.
Francouzský sociolog a filozof Raymund Aron považoval za nezbytné předpoklady demokracie: 1. úctu k pravidlům, 2. duch stranictví, 3. schopnost kompromisu. Demoralizační dědictví komunismu se i dvacet let po jeho pádu projevuje neúctou k pravidlům, proto se klade důraz zejména na zákony a ústavu. Právo je stále užíváno především jako nástroj držitelů moci a nízká důvěra v pravidla znemožňuje nastartování samoregulačních mechanismů demokracie i právního státu.
Demokratická politika je vážná věc, ale musí mít povahu hry, jinak se zvrhává v likvidační boj. Politická hra je rozdělena do fází, jež se vyznačují odlišnými pravidly. Předně máme fázi kampaně, dále fázi vládnutí a fázi reprezentace. Specifikem českých politických elit je neschopnost či neochota odlišnost těchto fází chápat a respektovat.
Politický marketing vítězí
Dobrým příkladem je evropský lídr ODS Jan Zahradil. Ten za peníze daňových poplatníků pět let vedl předvolební kampaň. S kariérními politiky bývá potíž. Veřejné funkce často chápou jako nástroj udržení moci (a příjmu). A to až do té míry, že zapomenou předstírat étos veřejné služby. Pokud se politici věnují pouze politickému marketingu, jde o elementární a neslušný střet zájmů. Příští eurovolby snad takové bezostyšnosti oznámkují lépe.
Osobní útoky ke kampaním i v zavedených demokraciích patří. Ale v okamžiku, kdy jsou karty rozdány, veřejnost očekává kompetentní vládnutí. A také to, že poražená strana bude porážku respektovat, nechá vládu vládnout a zaujme roli (státotvorné) opozice. Podívejme se na projev poraženého McCaina, kterak po lítém souboji vyjádřil loajalitu zvolenému prezidentovi. V situaci, kdy jedny volby střídají druhé, což je v demokracii obvyklé, se zdá, že se kompetentního vládnutí ještě dlouho nedočkáme.
Selhání našich elit
Padlé předsednictví je dalším důkazem demokratické negramotnosti politických elit, jež je také odrazem stavu celé společnosti. Nejsme schopni oddělit fázi reprezentace (českého předsednictví) od fáze vládnutí a kampaně. To je mimo jiné i příčinou toho, proč Česko nemá konzistentní zahraniční politiku. Vyspělejší demokracie dokážou zahraniční politiku uchránit od tlaků stranické politiky. Soutěžení a konflikty, v domácí politice přínosné, diplomacii škodí. Odsuzují zemi k bezvýznamnosti na mezinárodní scéně.
Konflikt však v Česku „nefunguje“ ani v politice domácí. Aron poukazoval na to, že duch stranictví a duch kompromisu jsou v jistém smyslu protikladné síly a mívají sklon k bujení. Je důležité držet oba principy v rovnováze. Když se to nedaří, stranictví podrývá schopnost kompromisu, a naopak. České moderní dějiny jsou výkladní skříní neschopnosti tuto rovnováhu udržovat. Tento deficit pak otevírá bránu politickému autoritářství.
Z poloviny politické a z poloviny byrokratické české předsednictví je symbolickým dokladem neschopnosti politické elity tuto rovnováhu udržovat. Jan Kohout, ministr zahraniční úřednické vlády, konstatoval, že úřednická vláda alespoň dokázala zaměřit české předsednictví na řešení problémů. Tento přístup se tedy mohl uplatnit až poté, co selhala schopnost politických stran dosáhnout kompromisu. Češi jsou možná dobří technokraté, ale demokracie se jim zatím pod kůži nedostala.
Kouzlo demokratické politiky spočívá v tom, že umí udržovat rovnováhu mezi hledáním řešení a hledáním dohody. Dohoda politických elit za každou cenu vede k logice opoziční smlouvy, v horším případě Národní fronty. Přebujelý duch stranictví zase k likvidaci oponentů. Obojí pak k podlamování svobody. Uznat, že je lepší, aby vládla opozice, než abychom stále měnili systém uprostřed hry, je hlavním předpokladem fungující demokracie. To však předpokládá velkou dávku sebevědomí i umírněnosti zároveň.