Karel B. Müller, Lidové noviny 7. února 2013
Znechucení poslední parlamentní prezidentskou volbou v roce 2008, která byla přenášena v přímém televizním přenosu, se oproti průběhu a důsledkům první přímé prezidentské volby jeví jako neškodná a vítaná příležitost k reflexi nad stavem politických elit.
Prosazení přímé prezidentské volby je důsledkem mnoha vzájemně provázaných příčin a soudě podle prvních povolebních dnů, její důsledky pro ústavní pořádek, politickou kulturu a kvalitu demokracie v naší zemi by mohly být velmi negativní. Mezi hlavní příčiny prosazení přímé prezidentské volby patří – stručně řečeno – (1) krize politických stran, (2) hegemonie kapitalismu a (3) posilovaní symbolických aspektů v politice.
Otázka, která by nás měla zajímat především, zní: posílí v naší zemi přímá prezidentská volba tyto pro demokracii rizikové trendy?
Krize politických stran
Zavedení přímé volby je především důsledkem krize stranické demokracie včetně stranických politických elit. Stejně jako v meziválečném Československu dochází po roce 1989 k hypertrofii politického stranictví. Politické strany kolonizují stát i ekonomiku, zapouzdřují se do vlastní reality a ztrácí veřejnou podporu. Každá liberální demokracie musí klást jasné a poměrně úzké meze stranické politice, která v opačném případě působí na společnost rozkladně. Krize politických elit spočívá nejen v nezřízené expanzi stran, ale také v téměř naprosté absenci jejich expertní kapacity.
Z ústavních právníků a politologů podporovala zavedení přímé volby jen naprostá hrstka, či spíše pouzí jednotlivci. Politické elity stiženy nekompetencí a absencí vizionářství se – jako i v jiných věcech – nechávali unášet veřejným míněním. Vždyť přijetí přímé volby prošlo takřka omylem a jejím jediným konzistentním příznivcem byla tzv. veřejné mínění.
Hegemonie kapitalismu
Druhou příčinou zavedení přímé prezidentské volby, která je zřejmým důsledkem první příčiny, je hegemonie tržní ekonomiky. Demokracie však upadají pod tíhou kapitalismu i jinde. Jde o globální trend, který je však v zemích se slabou demokratickou tradicí a atomizovanou společností, jakou je Česko, obzvláště zřejmý.
Politické strany nejdříve kolonizovaly stát a ekonomiku, aby postupně připravily a otevřely cestu kolonizaci stran i státu nejsilnějšími ekonomickými zájmy. Nezřízené holdování populismu a skutečnost, že se mezi vrcholnými politiky neobjevil nikdo (!), kdo by dokázal veřejnost přesvědčivě, věrohodně a vytrvale varovat před nebezpečím přímé volby, vedly k tomu, že politické strany pustily (takříkajíc zadními vrátky) k přímé volbě silná ekonomická lobby napojená na mediální průmysl.
Politické strany tak mimoděk rozpoutaly nekontrolovatelnou dynamiku přímé volby, a v právě proběhnuvší první volbě evidentně tahaly za kratší konec špagátu. Zatímco dříve se mohly politické strany pomocí parlamentní volby oddávat zákulisním dohodám, díky přímé volbě ztratily nad prezidentkou volbou kontrolu a vyklidily pole soukromému kapitálu; kapitalismus – demokracie 1:0.
Jediným skutečným vítězem přímé volby jsou masmédií, především ta bulvární. Masmédia nedokázala zadržovat zahlcení veřejného prostoru politicky (v jistém smyslu) málo významnou prezidentkou volbou, a ochotně přispěla k posilování trendu de-politizace veřejné komunikace. Kandidáti prezentovali programy hodné premiéra, a jak konstatoval Radko Kubičko z ČR6, odhadem 80 procent medializace prezidentských kandidátů nemělo přímý vztah k prezidentské funkci.
Prezidentská kampaň se tak svým obsahem a formou plně přesunula na úroveň mediální kultury celebrit a podle prvních výroků Miloše Zemana to vypadá, že hodlá pokračovat v prezidentství ve stylu reality-show; o zájem médií se proto zřejmě nemusí obávat.
Svůdnost symbolů a slabost národní politiky
Poslední evidentní příčinou zavedení přímé volby je posilování symbolických a emocionálních aspektů v politice na úkor aspektů kognitivní a racionální povahy. Nejde opět o české specifikum, avšak zatímco ve většině západních demokracií jde zatím (naštěstí) o marginální politický jev, v Česku je součástí politického mainstreamu a to nejen – ale především – díky desetileté mediální a politické kampani odstupujícího prezidenta Klause. Politická exploatace veřejností silně prožívaných a zjednodušujících (avšak věcně málo významných) symbolů (v našem případě např. Benešových dekretů) je všude na Západě pastvou pro politický populismus.
Spolu s tím, jak se národní státy dostávají do kapacitního vakua a nejsou sto účinně čelit bezpečnostním, environmentálním a socio-ekonomickým hrozbám globalizace, narůstá (vcelku pochopitelně) mezi mnoha Evropany pocit nejistoty. Snaha západních politických elit čelit těmto hrozbám posilováním politické spolupráce mezi evropskými státy (integrací) vyvolává mezi mnoha lidmi pocity odcizení a posiluje krizi identity.
Malá informovanost o unijních záležitostech je hlavní příčinnou těchto pocitů. Informační deficit je dán především tím, že stěžejním rámcem politické mobilizace mas zůstávají mediální arény národních států a že se všude v Evropě najdou nekompetentní i cyničtí politici, kteří – nevědomě či záměrně – zaměňují globální hrozby s pokusy nalézat jejich řešení. Politický populismus při vydatné podpoře bulvárních médií je celý žhavý z informačního deficitu EU politicky a ekonomicky těžit.
EU se do značné míry stala technokratickou mašinou postrádající jak mediální performativnost, tak demokratickou legitimitu. Národní státy zase politikou bez věcného obsahu. Posilování symbolických a emocionálních aspektů politiky je v takové situaci pochopitelným východiskem pro znejistěnou část národních politických elit. Posilování symbolických a emocionálních aspektů politiky posiluje poptávku po personifikaci politických institucí. Tento trend oslabuje racionální (kognitivní) aspekty v politice, čímž podlamuje liberální kulturu pravidel a znesnadňuje občanské vyjednávání a soužití; ohrožuje tak klíčové předpoklady liberální demokracii.
Současná situace je dobrým příkladem toho, jak nebezpečné a kontraproduktivní může být zavádění prvků přímé demokracie v podmínkách málo liberální a demokratizované společnosti. Přímá demokracie je velmi zranitelná, především pokud jde o absenci opravných prostředků. Napravovat špatná rozhodnutí je zde vždy obtížnější, ba nemožné, neboť jsou posvěcena silnou demokratickou legitimitou.
Je otázka, jaká bude veřejná reakce na situaci, kdy se prezidentská funkce stane re/prezentantem postkomunistických mindráků, arogance a vulgarity, tedy toho, co si většina občanů přeje překonávat. Možná se ukáže, že také prezidentství Miloše Zemana se stane vítanou příležitostí k hlubší veřejné reflexi o stavu naší společnosti, ze které se veřejnost i politické elity dokážou poučit; například zákazem anonymní i velkoplošné reklamy či zpřísněním dozoru nad financováním politických kampaní.