V souvislosti se současnou pandemickou situací se opět dostala do středu pozornosti otázka důvěry. Není pravda, že Češi nedůvěřují státu. Výzkumy zároveň nenaznačují, že by pandemie nějak dramaticky měnila vztahy Čechů k jejich institucím. Důvěra či nedůvěra ve spravedlivá pravidla občanského soužití je hluboce zakořeněný vzorec politické kultury a pokud vrcholní politici právo porušují či zneužívají, důvěru ve vládu práva to pochopitelně poškozuje.

Češi dlouhodobě málo důvěřují především politickým stranám, parlamentu, případně vládě, ačkoli důvěra ve vlády je oproti stranám a parlamentu daleko proměnlivější. K parlamentu zaujímá většina Čechů postoj jakési apriorní nedůvěry. A to napříč socioekonomickými třídami, jak doložil relativně nedávný výzkum Rozděleni svobodou, který si zadal Český rozhlas. Češi naopak důvěřují svým místním zastupitelům, svým starostům a starostkám. Také hejtmani se těší relativně vysoké důvěře. Stejně tak důvěra v nepolitické státní instituce, které mají pro bezpečnost i vládu práva zásadní význam – tedy v soudy, policii, armádu – je relativně vysoká. Důvěra v tyto „silové“ instituce nejen že od roku 1990 setrvale roste, ale je velmi nerovnoměrně rozložena mezi různými socioekonomickými třídami. Kosmopolitní třída důvěřuje silovým institucím nejvíce. Vztah důvěry převažuje i u zajištěné třídy a třídy místních vazeb. U ostatních tříd (tradičních pracujících, třídy ohrožené a třídy strádající) je to zhruba půl na půl. Důvěra ve vládu práva a v instituce, které právo vynucují, tak u nás roste se vzděláním, bohatstvím, pocitem spokojenosti.

U parlamentu a politických stran to, zdá se, neplatí anebo to není příliš výrazné. Nedůvěra v parlament je velmi vysoká napříč všemi socioekonomickými třídami a rozdíly mezi nimi jsou velmi malé. Je zajímavé, že politické angažmá má v Česku velmi špatnou reputaci také mezi vzdělanými a úspěšnými lidmi.

V případě Česka lze doložit, že absence vizionářství (či jen pouhého plánování) v politice má značně negativní ekonomické a sociální důsledky – upadající školství a zdravotnictví, chřadnoucí dopravní infrastruktura či splašené zastavování krajiny jsou toho nezvratným důkazem

Politika samozřejmě láká lidi důvěryhodné i nedůvěryhodné, jenže ti důvěryhodní to u nás mají ve volených funkcích v jistém smyslu obtížné. Jak víme z psychologických výzkumů Erika Eriksona, moderní člověk formuje svoji identitu na principu kompetence, jejíž uznání závisí na morální integritě širšího sociálního prostředí, ve kterém o uznání své kompetence usiluje. Erikson, který přesvědčivě ukazuje, že uznání kompetence je klíčovým prvkem zdravé identity, rozlišuje tři roviny kompetence: personální, sociální a výrobní. Personální kompetence je vztažena k rodině, výrobní se prosazuje na trhu a sociální kompetence v politice a občanské společnosti. Morální integrita, která je podmínkou každého uznání, předpokládá vysokou míru sociální shody, pokud jde o posuzování konkrétních principů, hodnot, zájmů. Naráží-li občan ve volené funkci opakovaně na hradbu apriorní nedůvěry, což je pro naprostou většinu politiků zkušenost spíše běžná, může mít oprávněný pocit zneuznání a snadno jej opanuje frustrace.

Hlavním „médiem moci“ je v politické sféře důvěra. Pokud občané ve veřejných funkcích nemají důvěru svých spoluobčanů, obtížně jim mohou sloužit. Důvěryhodnost jakožto zdroj uznání politické kompetence však představuje velmi prchavé „médium moci“. Akumulace a institucionalizace tohoto „média moci“ je v demokracii zajišťována především v rámci politických stran, které se však v Česku těší malé důvěře. Dalo by se říci, že politická činnost (a jistě nejen v Česku) je činnost v jistém smyslu velmi nevděčná. Z pohledu občana ve veřejné funkci, který politiku vnímá jako veřejnou službu, může jít o smutnou zkušenost, kterou racionálně vyhodnotí rezignací na své veřejné angažmá, anebo nepozorovaně a plíživě akceptuje cynická pravidla technologie moci.

Důsledkem pocitu frustrace z apriorního zneuznání může být také to, že napříč politickou elitou (v rámci které se uznání politické kompetence vytváří a kumuluje snadněji než v rámci obecné veřejnosti) se posiluje pocit spiklenecké solidarity. Tento pocit solidarity, že jsme v jistém smyslu „všichni na jedné lodi“, se pak může projevovat upřímnými sympatiemi, a to i napříč „konkurenčními“ politickými tábory. To samo o sobě jistě není nic nebezpečného, pokud však tento jev není součástí „uzavírání se“ politické elity, který podlamuje efektivitu politických institucí. To se výrazně projevilo třeba při opoziční smlouvě na přelomu tisíciletí. Mnozí z příslušníků politické elity, kteří v politice zůstávají, pak rezignují na vůdcovskou roli. Smíří se s deficitem veřejné důvěryhodnosti a orientují se na udržování svého postavení a na pouhou technologii moci. S větší či menší razancí se pak zaměřují na nabývání daleko spolehlivějšího, trvalejšího a všeobecně uznaného „média“ (individuální ekonomické) moci, totiž peněz.

Česko má vskutku problém s rozvinutím demokratického vůdcovství a v tomto ohledu představují mnohá česká města, kde se dobře vládne, jistou naději. Můžeme pouze doufat, že signalizují pozitivní trend nástupu nových politických elit na místní úrovni, kterým se třeba podaří přelévat étos politiky coby veřejné služby také na vyšší úroveň vládnutí. Rostoucí veřejná podpora úspěšných starostů a starostek na kandidátkách politických stran by mohla potvrzovat tento trend. Nicméně doposud se ukazovalo, že většina polistopadové politické elity nebyla schopna formulovat a prosazovat dostatečně atraktivní a koherentní politickou vizi toho, kam, proč a jak by se mělo Česko ubírat. Možná to ale nevadí. Mnoho občanů může vnímat vizionářství v politice jako nebezpečné. Vždyť v minulosti bylo politické vizionářství opravdu někdy nebezpečné, i když spíše pouze v podmínkách oslabené občanské veřejnosti, která nedokázala odvrátit barbarské cíle a násilný postup svých vůdců.

Spíše se však kloním k názoru, že v podmínkách současných globálních rizik si nemůžeme dovolit nejednat. V případě Česka lze doložit, že absence vizionářství (či jen pouhého plánování) v politice má značně negativní ekonomické a sociální důsledky – upadající školství a zdravotnictví, chřadnoucí dopravní infrastruktura či splašené zastavování krajiny jsou toho nezvratným důkazem. Příliš dlouho a příliš mnoho vážných problémů Česka nedokázala jeho politická reprezentace tematizovat, natožpak řešit. Také zvládání pandemické krize chvílemi připomíná epileptické záchvaty plánovací a organizační impotence.

Na druhou stranu je třeba férově uznat, že pokud ani občanská veřejnost není schopna tematizovat a zohlednit problémy (veřejného zájmu), kterým Česko čelí, není příliš realistické očekávat, že bude tyto problémy efektivně zvládat jeho politická elita, které navíc občanská veřejnost dává ostentativně najevo svoji nedůvěru.

Absence politického vizionářství a koordinace by nás však neměla příliš překvapovat. Celé polistopadové období bylo přece neseno étosem útěku od minulosti, která se naopak vyznačovala jakousi plánovací obsesí a přebytkem politického vizionářství i dohledu. Nedůvěra v politickou činnost však byla nepochybně posílena také zkušeností s polistopadovou transformací a jejími „náklady“. Jak doložily výzkumy Pavla Friče, na začátku nového tisíciletí vnímala většina veřejnosti politické elity jako sebestředné, nekompetentní a všeobecně podezřelé, které – na rozdíl od jiných sociálních elit – společnosti spíše škodí. Jinými slovy, většina veřejnosti měla za to, že mnozí příslušníci politické elity by nebyli schopni se – jinak než pomocí politické kariéry – mezi elitu vůbec povznést. Frič dochází k jednoznačnému závěru, že Česko bylo doposud zemí se silně negativním vůdcovskýmklimatem, kdy mezi veřejností a politickými elitami převládá pocit vzájemného despektu. Jak to bezelstně a velmi trefně shrnul jeden občanský aktivista „par excellence“: „Ty dva světy [politici a veřejnost] si prostě nerozumí. A oni proti sobě bojují nebo já nevím, jak to nazvat.“

Důvěra zavazuje, nedůvěra odrazuje. Antitezí důvěry je strach, který přirozeně doprovází nedůvěra. Je dobře, že už se Češi nebojí své politické „vrchnosti“. To, že jí „pouze“ nedůvěřují, je tedy v jistém smyslu dobrá zpráva. Jenže apriorní nedůvěra podvazuje efektivitu institucí. Prostupnost a otevřenost mezi politickou elitou a občanskou veřejností je nutným předpokladem udržitelnosti liberální demokracie. Oni totiž ti politici jsou také jenom obyčejní lidé, kteří na sebe dočasně vzali neobyčejnou odpovědnost. To samo o sobě zaslouží uznání, dohled a případně i podporu spoluobčanů.

Proto bych si přál, aby u nás byl každý dostatečně politicky vzdělán, abychom dokázali poučeně a odpovědně naše obyčejné spoluobčany ve volených funcích vybírat, hodnotit, případně nahradit… zvláště ty, kteří právo zneužívají či obcházejí, a že je z čeho vybírat. Na podzim budeme mít příležitost!

Prof. PhDr. Karel B. Müller, Ph.D., politolog, garant studijních programů v oblasti politické vědy na CEVRO Institutu, se věnuje otázkám občanské společnosti, demokracie, veřejné sféry, politické kultury, lobbingu a evropské identity, je aktivní v neziskovém sektoru a v komunální politice a je autorem nebo spoluautorem řady monografií a vědeckých článků.

Původní text: https://www.cevroarena.cz/post/o-začarovaném-kruhu-důvěry-aneb-proč-bych-si-přál-aby-byl-každý-politicky-vzdělán