Karel B. Müller, Respekt 23/2011, 6. 6. 2011

Vyměnit politiky nestačí – je třeba jednat ve prospěch občanské společnosti

Po 21 letech svobodného vývoje padá (konečně) přesvědčení, že podmínkou k morální obrodě politiky i společnosti je vstup nových lidé a stran do politiky. Bez rotace politických elit se sice žádná demokracie neobejde, ale ještě důležitější je kvalita prostředí, ve kterém politická elita vzniká a působí. Koncem května na toto téma uspořádaly katedra politologie VŠE a iniciativa Vyměňte politiky konferenci.

Veřejná deziluze z rychlého pádu Věcí veřejných přece není v našich poměrech nic nového. Vzpomeňme na Unii svobody a na Stranu zelených. Také s jejich vstupem do vrcholné politiky byla spojena mnohá nenaplněná očekávání. Ani ta nejskvělejší partička nových a příkladných politiků totiž nedokáže uchránit svoji politickou stranu před tím, aby nebyla zvnějšku nakažena zavedenými obecnými nešvary. Čím větší by byl úspěch takové strany, tím rychleji a intenzivněji by těmto nešvarům pravděpodobně podlehla.

Naplňuje se tak předpověď, kterou v roce 1990 formuloval Ralf Dahrendorf, totiž že obnova občanských společností v postkomunistické Evropě potrvá – pokud budou občané chtít, pokud budou podle toho jednat a když budou mít potřebné štěstí – 60 let. Podobnou prognózu vyslovil TGM, který si pro prvorepublikovou demokracii přál alespoň 50 let nerušeného vývoje.

Konference ukázala, že pojem občanské společnosti by již neměl být spojován pouze s určitými aktéry (neziskovými organizacemi), neboť to naznačuje, že ostatní sféry lidské činnosti nejsou občanské, že do občanské společnosti nepatří. Naopak se ukázalo, že občanské postoje a jednání se mohou často vyskytovat v podnikatelském prostředí (mezi účastníky konference bylo mnoho aktivních „občanských aktivistů“ z podnikatelského prostředí, například Stanislav Bernard), nebo ve veřejné správě (Libor Michálek). A že toto prostředí může intenzivně zažívat i formovat občanskou společnosti.

Spíše než sepisovat seznam aktérů, kteří ne/patří do občanské společnosti, bychom se měli ptát, jaké jednání je pro občanskou společnost typické. A toto jednání bychom měli v každodenním životě vyžadovat od sebe i od druhých.

Říci „co chci“ a nedat se

Sociální vědy obvykle spojují s občanskou společností čtyři typy jednání. Za prvé je to takové jednání, které vede k prosazování zájmů ve veřejné sféře tím, že jsou lidé schopni své zájmy srozumitelně formulovat a obhajovat pomocí racionálních argumentů a pomocí sdružování se. Umění sdružovat se kolem svých zájmů bývá považováno za nejvýznamněji občanskou dovednost, na jejímž rozvoji závisí rozvoj většiny občanských ctností. Paralelně k tomu za neobčanské (uncivil) jednání je možné označit projevy lhostejnosti, neproduktivního remcalství nebo prosazování zájmů pomocí násilí či zastrašování.

Druhým typem jednání občanské společnosti je jednání, které vede k ochraně osobních práv a svobod před zneužíváním ze strany politické moci i soukromé zvůle. Jde o jednání, jež umožňuje existenci kontrolované a omezené vlády, a jež vystavuje její výkon veřejné kontrole; činí vládu odpovědnou (accountable). Naopak uncivil jednáním je zneužívání politické moci, veřejného postavení či korumpování veřejných institucí.

Třetím typem je jednání, které posiluje demokratickou legitimity politických institucí. K tomu dochází tak, že občané svým jednáním dokážou ovlivňovat výkon politických institucí a jsou schopni do nich takříkajíc investovat důvěru. Aby to bylo možné, musí se cítit za stav veřejných institucí osobně odpovědní a být vůči nim prostoupeni jistou elementární loajalitou. Občané by měli vnímat politické instituce jako nástroje vlastní ochrany a pomoci v každodenním životě.

Opakem jednání občanské společnosti je snaha instituce obcházet či dokonce oblafnout. Toto jednání často vychází z jakési nekritické nedůvěry vůči institucím, které jsou chápány jako pouhý nástroj kontroly a represe. Neobčanské jednání ve svém důsledku posiluje represivitu institucí i institucionální odcizení. Za neobčanské jednání je ale možné považovat také nekritickou adoraci politických institucí, ze které těží politický extremismus. Občanská společnost se k politickým institucím staví přátelsky a kriticky zároveň.

Konečně posledním typem je jednání, jež vede k posilování sociální soudržnosti, vytváří a posiluje vztahy solidarity a loajality mezi občany. Toto jednání staví na pocitu odpovědnosti vůči vlastnímu okolí v nejširším slova smyslu. Jde o jednání, které vyvolává komunikaci o společně sdílených zájmech a hodnotách, zajišťuje jejich prožívání, ověřování a reprodukci. Takové jednání posiluje vazby kolektivní identity, jež vytváří prostor pro dobrovolné sebeomezení.

Opakem jednání občanské společnosti je vytváření uzavřených sociálních skupin (jakými jsou například sekty, extrémistické či zločinecké skupiny, gangy apod.), jež budují antagonistické negativní identity. Jsou to skupiny, které jsou založeny na apriorní nedůvěře vůči svému okolí, a tuto nedůvěru dále aktivně posilují. Jde většinou o skupiny vnitřně utlačovatelské. Právě nacionalismus a náboženský fundamentalismus je možné považovat za projevy neobčanského jednání.

Demokracie v ohrožení, no sláva…

Občanské společnosti považují zájmový a názorový konflikt za přirozený a osvojují si režim civilizovaného (tedy především nenásilného) zvládání konfliktů, který je založen na důvěře ve formální pravidla. Závaznost pravidel je také zdrojem větší předvídatelnosti v každodenním životě, zdrojem důvěry v druhé (neznámé) lidi a ve svém důsledku může posilovat soudržnost celé společnosti.

Je paradoxní, že demokracie často posilují na základě široce sdíleného pocitu, že je demokracie ohrožena. Není to však možné bez toho, že většina lidí dokáže v každodenním životě jednat ve prospěch občanské společnosti. Pokud ne, zbývá už jen příklon k autoritářství.