Karel B. Müller, Hospodářské noviny 21. 9. 2010
Diskuse ohledně politické korektnosti (PK), která proběhla minulý týden na stránkách HN, postrádala dle mého soudu některé důležité argumenty.
Za prvé, princip PK čerpá své oprávnění z teoretického rámce tzv. sebenaplňujícího se proroctví, které je dobře známo studentům sociálních věd. Tento princip můžeme parafrázovat následovně: Naše představa o skutečnosti má tendenci se realizovat v důsledku našeho jednání. Pokud považujeme příslušníky konkrétní sociální skupiny za sociálně méněcenné, důsledky našeho jednání často staví dotčené osoby do sociálně méněcenného postavení. Pokud považujeme korupci za rozšířenou sociální praktiku, máme tendenci korumpovat, čímž posilujeme celkovou míru korupce.
Za druhé, s tím souvisí další v sociálních vědách známý koncept, pojem kontrafaktuality: Jestliže chceme s korupcí bojovat, musíme jednat v rozporu s naší zkušeností (či představou o realitě) a jednat tak, jako kdyby bylo normální nekorumpovat, ačkoli pro nás mohou z takového jednání plynout nevýhody. Týž princip platí ve vztahu k diskriminovaným sociálním skupinám. Je rovněž znám i princip tzv. sebedestruujícího se proroctví, ze zkušenosti ovšem víme, že dynamika sebenaplňujícího se proroctví se uplatňuje mnohem častěji. Lidé mají zkrátka tendenci potvrzovat svým jednáním zavedené představy o realitě. S nadsázkou můžeme říci, že důležitější než realita sama je to, co lidé za realitu považují.
Za třetí, pojmy jsou důležité, neboť spoluvytvářejí naši představu o realitě, tzv. lingvistický obrat zasáhl západní vědu již ve 20. letech minulého století. Jazyk není objektivním popisem sociální reality, to spíše společnost je odrazem socializační funkce jazyka. Slova nejsou reálnými kategoriemi existujícími mimo konkrétní kulturu, nýbrž podmiňují náš vztah k realitě, tudíž i realitu samu.
A za čtvrté, k diskusi o lidských právech je třeba říci, že jde o abstraktní princip, nikoli popis skutečnosti. Pojmové výbavě ostrých kritiků PK by velmi slušel pojem „zprostředkující struktury“, jejž v souvislosti s ničivými následky Velké francouzské revoluce zavedl Benjamin Constant, který píše, že „pokud doprostřed lidské společnosti jen tak hodíme princip odděleně od jakýchkoliv zprostředkujících principů, jež nám jej přibližují a přizpůsobují naší situaci, vyvoláme velký nepořádek; tento princip vytržený ze všech vazeb…ničí a převrací. To však není chybou tohoto principu, ale naší nevšímavosti vůči zprostředkujícím principům.“ PK je zprostředkujícím principem, který se snaží liberalizovat mezilidské vztahy – a je zřejmé, že v některých případech nese své ovoce. PK by neměla být vymýváním mozků ani snahou o ignorování reality, a pokud ji někdo takto chápe či užívá, může to být proto, že princip PK z nějakých důvodů nedoceňuje, anebo naopak přeceňuje.
Tábor kritiků má nepochybně pravdu, když tvrdí, že princip PK omezuje naši svobodu. To je ovšem v pořádku. Svoboda jedněch musí být někdy omezována, nemá-li být pošlapána svoboda druhých. PK jistě nepodlamuje svobodu slova více než stereotypní nálepkování sociálních skupin či jednotlivců.