Evropa čelí již pět let vážným ekonomickým a sociálním hrozbám, k tomu musíme připočíst nové bezpečností a energetické hrozby související s krizí na Ukrajině. Integrující potenciál těchto hrozeb je tak více než citelný.
Občané EU čelí vážným problémům, ale banány, žárovky ani pomazánkové máslo mezi ně nepatří. Skutečnost, že tato a podobná témata utvářejí vztah některých našich spoluobčanů k unii, vypovídá především o specifikách českého prostředí. Zlomyslné nebo i bezděčné zvýznamňování maličkostí (a nedohlédnutí podstaty) známe i z domácí politiky a svědčí o absenci strategického přístupu a občanské nekompetenci.
Ty jsou dány nejen komplikovaností současné globální situace, ale stále ještě pošlapáním občanských práv a svobod za komunismu, jež neumožňovalo osvojování občanských kompetencí a politických identit. Vztah většiny Čechů k unii dnes vykazuje určité paralely se vztahem většiny Čechů ke komunistické moci v minulosti. Občané tehdy politický režim buď přijímali, nebo odmítali, nic mezi tím pro naprostou většinu ani nepřipadalo v úvahu. Nicméně, interpretovat konkrétní každodenní zkušenost v kontextu unijní politiky jako politicky relevantní pozici či zájem je dnes stále ještě nadlidský výkon, před kterým neobstojí leckterý odborník evropských studií.
Unie bez veřejnosti, národní stát bez obsahu
To má mnoho příčin, ale jednu hlavní, a tou je nedostatečně rozvinutá unijní veřejná sféra. Evropeizaci veřejné sféry si lze představit jako vytváření trvalého a hustého trans/národního a přes/hraničního komunikačního provozu. V rámci národního státu představuje veřejná sféra nejen hlídacího psa, ale také prostředí re/prezentování politických zájmů, jež ve svém důsledku legitimizují politiku vládnoucí garnitury a napomáhají také k formování politických orientací i kolektivních identit.
Tyto procesy jsou stále převážně vázány na národní stát, který však ztratil dostatečné institucionální kapacity k ochraně i podpoře svých ekonomik i občanských společností. Unie tak představuje technokratickou mašinu bez demokratické politiky, legitimity a odpovědnosti. Národní stát zase představuje sice legitimní demokratický provoz s patřičnou odpovědností, avšak bez účinného obsahu a moci.
Nadcházející volby do EP přece jen představují určité novum. Jednak po deseti letech našeho členství v unii můžeme již daleko spolehlivěji odhadnout, které politické strany si ve volbách zaslouží naši důvěru. Máme již zkušenost s jednáním konkrétních domácích aktérů v unijní politice (viz např. www.votewatch.eu), která ovšem není nikterak povznášející.
Stran, které mají detailněji propracovanou evropskou dimenzi své politiky, a která by navíc byla trvalou součástí jejich politické agendy, je u nás jako šafránu. Je ostuda našeho parlamentu, že dvě neparlamentní strany – Zelení a Piráti – mají pravděpodobně nejvíce konkrétních představ o tom, jak vylepšit (demokratizovat a zefektivnit) unijní politiku. Mnohé strany se však s unijní politikou vůbec neobtěžují (a to ani v kampani) a vystačí si s pomazánkovým máslem. Je to sice drzé, ale v českých podmínkách bohužel zřejmě dostačující.
Jasné vedení (z krize) a o/pozici k tomu
Nadcházející volby budou dále možná poprvé v historii evropských voleb volbami o evropských zájmech a tématech, jakkoli nezřetelně artikulovaných, obtížně identifikovatelných a lopotně prosaditelných. Evropa čelí již pět let vážným ekonomickým a sociálním hrozbám, k tomu musíme připočíst nové bezpečností a energetické hrozby související s krizí na Ukrajině.
Integrující potenciál těchto hrozeb je více než citelný, a ačkoli evropská veřejná sféra není dostatečně rozvinuta, posledních pět let unie zažívá bezprecedentní míru evropeizace veřejné komunikace. Veřejné politiky by mohly následovat. Jinými slovy, vysvětlit nezasvěcenému občanovi unie, že jde o naše společné hrozby, které mohou být účinně zvládány jen společným úsilím, je dnes nepoměrně snazší než před pěti lety.
Kromě toho, že ve volbách bude v některých zemích – pravděpodobně Francie, Itálie, Řecko a Nizozemsko – nejsilněji rezonovat politické štěpení mezi příznivci a odpůrci integrace, budou nadcházející volby také o tom, jak odvážná a politicky kompetentní bude nová parlamentní reprezentace ve vztahu k potřebné politizaci unijního rozhodování.
Lisabonská smlouva již výrazně omezila princip jednomyslnosti v některých oblastech. Princip jednomyslnosti, který zůstává vysoce oceňovaným výdobytkem integrace, a doposud byl nepochybným zdrojem legitimity evropského vládnutí, se nejspíš dostal na samu hranici své operační a legitimizační kapacity. Dává sice jednotlivých států právo veta, zároveň však neumožňuje v některých oblastech dostatečně rychle přijímat konkrétní rozhodnutí, v některých oblastech neumožňuje přijímat jakákoli rozhodnutí. Nejbolestivěji v otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky. Výsledkem toho je absence zahraniční a bezpečnostní politiky unie. Zájmy občanů EU jsou tak v globální politické aréně žalostně podreprezentovány.
Omezení principu jednomyslnosti, jakkoli jde o velmi citlivé a choulostivé téma, je také důležitým krokem k větší integraci stranických systémů ve státech unie a k ustavení unijní politické opozice. V průběhu formování národních států v 18. a 19. století bylo instalování permanentní opozice hlavním faktorem, který posílil robustnost veřejné sféry. Jasná pozice unijní politiky a jasná o/pozice vůči ní nejen přitáhne pozornost médií, ale vytvoří zřetelné souřadnicemi veřejné a politické diskuse o konkrétních problémech, o možných řešeních a alternativách. Oslabení rozhodovacího principu jednomyslnosti by tak mělo vést nejen k posílení akceschopnosti unie, ale také k posílení evropské veřejné sféry i k posílení trans/nacionálních a přes/hraničních politických identit i solidarity.
Pozice v globální politice
Unie dosud hrála roli tzv. „soft-power“, což bylo doprovázeno neurčitostí její globální politické pozice. V otázkách zahraniční a bezpečnostní politiky si občané unie v jistém smyslu mohli dovolit nejednat. Nedávný vývoj však jasně naznačuje, že toto privilegium ztratili. Především v otázkách zahraniční politiky je třeba posílit rozhodovací mechanismus unie, jenž by umožnil formování jedné politické vůle, jednoho evropského zájmu, (jakkoli sporného a vždy dočasného). Z pohledu unijního občana se totiž ukazuje jako větší riziko absence zřetelné politické pozice unie v globální politice, než riziko toho, že pozice unie nebude vycházet vstříc politické pozici konkrétního státu.
Pokud jde o unijní občany z menších členských států, pro ně unie představuje nepochybný nástroj posílení jejich hlasu v globální politice. Platí to však také pro unijní občany z velkých států, které dosud měly svébytné globální ambice i zdroje na jejich prosazování. Skutečnost, že taková Británie či Francie si v zahraniční politice udrží svoji „sféru vlivu“, bude pro jejich občany vskutku slabou kompenzací toho, že unie nemá jednu politiku vůči Rusku či střednímu východu, což může významně ohrozit energetickou či bezpečnostní situaci v částech unie, a v důsledku toho i v unii jako celku.
Rozhodování otázek zahraniční politiky kvalifikovanou (dvojí) většinou (55 % občanů, 65 % států) by výrazně posílilo pozici občanů unie v globální politice. Občané unie si zkrátka již nemohou dovolit rezignovat na globální aktérství unie, ať už se nám unijní pozice bude líbit, nebo ne. Výhodou demokracie – kterou unie chrání a garantuje – je to, že pokud by se nám zahraničněpolitická orientace unie nelíbila, lze to všude nahlas říkat a máme také plné právo na to, pokoušet se ji měnit a ovlivňovat.
Koneckonců veřejná poptávka po společné zahraniční politice tu nesporně je. Podle výzkumů Eurobarometru si společnou zahraniční politiku unie přeje v posledních 25 letech konstantně něco mezi 2/3 až 3/4 občanů unie. A nové unijní vedení by mělo najít způsob, jak tento zájem občanů unie chránit a prosazovat.
Odkaz na článek na ihned.cz