Karel B. Müller, Hospodářské noviny 7. října 2013
Jak je to vlastně s těmi osobnostmi v politice, kteří tam údajně chybějí a po kterých kromě prezidenta republiky volá i mnoho sociálních badatelů? Petr Fischer (HN, 25. 9.) správně upozorňuje na to, že politické osobnosti se často rodí z krize. Je to pochopitelné. Narůstající pocit nejistoty posiluje poptávku po rozhodných a důvěryhodných politicích. Tato kauzalita mezi krizí a poptávkou po politických osobnostech však také patří do instrumentária mnoha politických šíbrů, kteří se pomocí vyhrocování sociálních a politických konfliktů snaží vyvolávat krizové situace, ze kterých pak těží politický kapitál. Mnozí z nich pak zřejmě doufají také v tom, že je historie postaví na piedestal vedle politických osobností a svoji víru se snaží přiživovat litaniemi nad jejich nedostatkem.
Kdo je vlastně politická osobnost? Je to nějaký speciální typ osobnosti nebo zkrátka univerzální osobnost, která uspěje ve volené funkci? Když se rozhlížím kolem sebe, vidím ve veřejném prostoru mnoho lidí, které bych neváhal označit za osobnosti. Domnívám se však, že většina z nich by nejspíš odmítla usilovat o volenou funkci. Lidé, včetně osobností, pochopitelně dávají od politiky ruce pryč, stejně jako od jiných stigmatizovaných činností.
Ve všeobecném spílání nad absencí politických osobností nelze také nevidět odraz nízkého občanského sebevědomí, slabých občanských kompetencí a neschopnosti kontrolovat a formovat politické instituce. České vnímání politiky – které je nepochybně ovlivněno historickou zkušeností nesvobody – v sobě obsahuje zajímavý paradox. Pohrdání politickou činností je doprovázeno tím, že politice často přisuzujeme nadměrný vliv na utváření našich individuálních osudů. Se zdůrazňováním významu charismatické osobnosti v politice bychom to však opravdu neměli příliš přehánět. Role charismatických osobností v politice je v jistém smyslu nepřímo úměrná institucionální, právní a občanské vyspělosti. Bylo by zajímavé zjistit, jak intenzivní jsou nářky nad nedostatkem politických osobností, řekněme, v takovém Švýcarsku. Odhaduji, že moc ne.
Velké osobnosti dělají velké chyby
Liberální politika má primárně být politikou neosobnosti. Tomu věřili také mnozí klasičtí sociologové modernity jako například Weber, kteří za převládající zdroj autorit politických institucí považovali spravedlivý výkon politické moci a vládu práva, nikoli charisma politického vůdce či závaznost tradice. Možná, že se mýlily, ale jistě není náhoda, že také slavní obhájci liberální demokracie jako Popper či Hayek varovali před rolí velkých osobností v politice. Nadměrnou úctu k politikům považovali za příliš velké riziko. Jak říkával Popper, velké osobnosti sice dělávají velké věci, ale často se také dopouštějí velkých chyb. Politika v liberálních demokraciích, které dosáhly v dějinách dosud nevídaného stupně individuální svobody a relativně spravedlivé a slušné formy vládnutí, by měla být postavena na reformismu spočívajícím v pokusech o drobná vylepšení a nápravy. Nikoli na velkých politických zvratech, které vyvolávají množství negativních nezamýšlených důsledků a ohrožují tak již dosažené civilizační výdobytky.
Poptávka po charismatických vůdcích se však díky globalizaci posiluje, neboť dochází k nevídanému růstu komplexity sociálního prostředí a tím i komplikovanosti vládnutí. Zkušenost s demokratickou politikou ukazuje, že v podmínkách dlouhodobé veřejné deziluze nad stavem politiky (což je naše situace) lidé dávají přednost charismatickým (tedy důvěru vzbuzujícím) kandidátům před jinými voličskými strategiemi, jakými jsou volba podle politického programu či volba na základě posouzení výsledků předchozího veřejného (třebas i nepolitického) angažmá. Je však důvodné se domnívat, že právě taková volba vede často k deziluzi, především pokud je spojena s nadměrnými očekáváními, tak jako v našem případě.
Kouzlo neosobnosti
Nejspíš se shodneme na tom, že od politických osobností očekáváme, že mají konkrétní představy o tom, jaké problémy trápí občany a jak tyto problémy řešit. Všechny moderní společnosti jsou však vysoce fragmentované a často ostře polarizované, a prosazování vizí se v důsledku posilování občanské autonomie stává stále obtížnější. Rychlé vyprchání charismatu je v takových podmínkách téměř nevyhnutelné. Politické angažmá se zde podobá jízdě na splašeném býkovi, který se nikdy neunaví. I ty největší politické osobnosti se nakonec skácí dolů – vzpomeňme na Kohla, Havla, Blaira či Sarkozyho.
Respekt vůči osobnosti-neosobnosti (kterou v jistém smyslu představuje například Merklová) nemusí být založen na podmanivém charismatu – a tudíž ani nemůže dojít k jeho vyprchání. V liberálních demokraciích se role voleného zástupce často posouvá do polohy vyjednavače a zprostředkovatele projektů, které jsou iniciovány zdola. Občanské vizionářství, které je výsledkem iniciativy a kreativity konkrétních aktérů občanské společnosti (a trhu), se nejsnadněji uplatňuje na komunální rovině a s růstem sociální komplexity se jeho potenciál snižuje. Na druhou stranu sociální sítě, transnacionalizace zájmů a mobilita vědění dnes dokážou prorazit každou hranici a překonat jakoukoli vzdálenost. Globalizace občanskou participaci komplikuje i usnadňuje zároveň.
Politická osobnost-neosobnost by se však jistě měla vyznačovat smyslem pro názorovou a zájmovou pluralitu. Měla by umět názorové konflikty zvládat, nikoli rozdmychávat, měla by respektovat protivné názory a jejich nositele, spíše než je přehlížet či dokonce se je snažit eliminovat. Politická osobnost by také měla ctít, na základě přijetí konfliktnosti jako přirozeného stavu věcí, autoritu formálních pravidel jakožto základního nástroje svobody a rovnováhy mezi sociální pluralitou a společenskou soudržností.
Slabost občanské společnosti přirozeně vytváří prostor charismatickému vůdcovství. Autorita pravidel musí dlouhodobě vyrůstat hlavně zdola. Jak tedy ven ze začarovaného kruhu podceňování i přeceňování politiky zároveň? Jak posilovat liberální politiku neosobnosti, která má být především vládou práva? Jak vyvažovat posilování občanské autonomie autoritou pravidel? Jak budovat efektivní institucionální rámec?
Těžko říci, kde začít. Existence liberální demokracie je vždy ohroženým výsledkem křehké sociokulturní konstelace a obtížně přenositelné historické zkušenosti. Víme však, o co bychom jistě měli usilovat. Předně je potřeba se vyhýbat stereotypní stigmatizaci politické činnosti ve sdělovacích prostředcích, na půdě veřejných institucí, včetně škol všech úrovní. Neboť zde mluvíme o změně politické mentality, mluvíme o změně generační a investice do školství se proto jeví jako nejspolehlivější. Naše školství je dnes bohužel těžce zkoušené a podfinancované, a také díky tomu zde stále převažuje důrazu na mechanické osvojování znalostí, které však od autonomie a originality odrazuje. Potřebujeme do školství dostat kreativní učitele, potřebujeme zdvojnásobit jejich nástupní platy, potřebujeme zmenšit počet žáků ve třídách. To samo o sobě situaci hned příliš nezlepší, ale jako první krok je to nepochybně třeba a za 20 let budeme možná sklízet ovoce.