Karel B. Müller, ihned.cz, 23. 12. 2015
- Mám za to, že klíčovou roli zde hraje zakořeněná psychóza strachu.
- Psychóza i politika strachu mají v českém prostředí dlouhodobou tradici.
- Neznalost a nezkušenost s islámskými komunitami představuje přitěžující okolnost.
Kladu si otázku, proč jsou mnozí Češi tak strašně znepokojeni současnou imigrační vlnou, a proč tak snadno podléhají politické agitaci kladoucí rovnítko mezi imigraci a vážné společenské ohrožení. Z průzkumů Eurobarometru totiž vyplývá, že obavy Čechů – kteří však s imigranty mají pouze zprostředkovanou mediální zkušenost –, jsou v průměru větší než například obavy Francouzů nebo Španělů, kteří mají trvalejší i bezprostřednější zkušenosti, včetně těch tragických. Aby mi bylo rozuměno, nejde mi o hodnocení, ale o porozumění.
Řekl bych, že hlavní příčinou tohoto stavu je politika strachu, která hrála v českých zemích dlouhodobě ústřední roli, a která je důsledkem dominance etnického pojetí národa ve střední Evropě. Svoji roli jistě hrají také další faktory: především však selhávání masmédií, slabost společenských elit, relativní neznalost a nezkušenost s islámským světem i nedostatečná duchovní zakotvenost české veřejnosti.
Politika strachu a česká nesamozřejmost
Mám za to, že klíčovou roli zde hraje zakořeněná psychóza strachu. Psychóza i politika strachu mají v českém prostředí dlouhodobou tradici; nejdříve Němci, pak Sověti, pak domácí komunisté, po roce 1989 Brusel, ngo-ismus, pravdoláskaři, nakonec i politici samotní a kdo ví kdo ještě. Neříkám, že mnohé z těchto hrozeb nebyly reálné. Čtenář si to jistě přebere sám. Demagogická snaha vytvářet falešné hrozby se objevuje i v těch nejvyspělejších demokraciích. Především po roce 1989 se česká veřejnost mohla svobodně poznávat a utvářet bez vážnějšího vnějšího ohrožení, a jako kdyby si na to Češi nějak nemohli zvyknout. Snadno podléhají důvěrně známé představě o tom, že je zde opět někdo „jiný“, kdo chce proti jejich vůli určovat osud jejich země.
Pocit ohrožení, který souvisí s důvěrně známou tezí o nesamozřejmosti českého národa, patří v jistém smyslu k utvářecímu stereotypu moderní české společnosti. Pocit příslušnosti k českému národu byl v devatenáctém století zhusta doprovázen politickou agitací mobilizující proti německojazyčným spoluobčanům. Moderní česká společnost se vlastně utvářela ve vzdoru k údajně cizímu a českým zájmům nebezpečnému německy hovořícímu obyvatelstvu.
Obava to byla v jistém smyslu skutečně oprávněná, především díky narůstajícímu vlivu německého nacionalismu. Dominance politického a mediálního vnímání německojazyčného obyvatelstva jako klíčové hrozby (ba nepřítele) Československé republiky však také vedlo na straně vlády k četným chybám. Jak například přesvědčivě dokládá David Vaughan ve své knize Battle for the Airwaves: Radio and the 1938 Munich Crisis, pražské vlády fatálně selhaly v politické komunikaci, když s pocitem falešného zadostiučinění vyklidily pole mediální propagandy a německojazyčné dělníky a rolníky nechaly napospas štvavému vysílání z říše. Psychóza strachu z německojazyčného obyvatelstva neumožňovala rozpoznat, formulovat, natož pak provádět politiku kulturních či politických výzev a příležitostí.
Nezbytnou součástí důrazu na jazyk při formování kolektivní identity byla také představa prvobytnosti českého národa a dominance etnického pojetí identity. Toto pojetí, které v české veřejnosti stále silně rezonuje, pochopitelně vykazuje menší otevřenost vůči integraci etnické plurality. To činí Čechy zranitelnějšími a v jistém smyslu oprávněně vystrašenějšími.
Islám neznám, křesťanství neznám
Je jistě pravda, že neznalost a nezkušenost s islámskými komunitami představují přitěžující okolnost. Na rozdíl od Británie, Francie či Německa zde nemáme tisíce sekularizovaných, promiskuitních a alkohol požívajících (tedy integrovaných) imigrantů z dominantně islámských zemí, kteří by tvořili přirozenou hradbu lacinému populismu a demagogii. Na druhou stranu skutečnost, že něco neznám, ještě automaticky přece nemusí vzbuzovat obavu. Může také vzbuzovat zvědavost či dokonce zájem. Pokud však nejsme nadměrně ustrašení a nejistí.
V zemi plné tzv. ateistů by člověk očekával vysokou náboženskou toleranci. Je zajímavé, že mnoho Čechů jedná při defenzivních odkazech na křesťanské kořeny vlastní společnosti tuze nekřesťansky. Křesťanská báze, která by mohla být nejen příčinou duchovního sebevědomí, ale i hodnotovým vodítkem v těžkých časech, hlásá pomoc bližnímu a víru v univerzální lidství. Duchovní nejistota tak paradoxně činí českou veřejnost hodnotově nejistou, ustrašenou a uzavřenou neznámému.
Média mám rád, elity nemám rád
Svou roli hraje také selhávání veřejné funkce masmédií a slabost společenských elit. Média (včetně veřejnoprávních) jsou bohužel v zajetí logiky sledovanosti. V tomto boji o zviditelnění ustupuje jejich schopnost veřejné předsudky korigovat a vyhýbat se pokušení předsudky zneužívat právě ve jménu sledovanosti. Média se tak vezou na vlně populární kultury a odlišné mentální typy a vzorce zde dostávají malý prostor.
Selhávání médií v podstatě kopíruje a zpětně reprodukuje slabost společenských elit. Uzavírá se tak neuvědomělý pakt mezi mediální a politickou mocí, který nejvíce vychází vstříc cílům i metodám politického populismu. Slabost společenských elit v korigování politických excesů má jistě více příčin. Mezi ty hlavní však patří politická kultura občanské pasivity, která neposkytuje elitám s menšinovým názorem či zájmem dostatečnou veřejnou či voličskou oporu. Svou roli hrají také negativní vůdcovské klima a vysoká stigmatizace politiky, jež podkopávají funkčnost politiky samé. Tento stav komplikuje prosazování menšinových názorů a argumentů, které nemají oporu v hlavním mediálním proudu.
Méně symboliky, více politiky
Nepřiměřené vnímání současné imigrační vlny jako zásadní hrozby je další z řady symbolických přeceňování potenciálních konfliktů. Pokud však přistupujeme k sociálním problémům pouze jako k hrozbám, zaděláváme si na problémy skutečné. Evropané čelí mnohým výzvám a liberální veřejnost (stejně jako politika) by měla být především schopna problémy řešit, nikoliv vytvářet. Každá výzva v sobě obsahuje rizika, to by však nemělo zatemnit vnímání a schopnost vidět a využívat příležitosti.
Vezměme si například Švédsko, které dosud přijalo nejvíce imigrantů (na hlavu), mezi kterými je také 1700 kvalifikovaných učitelů. Švédská vláda se domnívá, že většinu z nich dokáže během krátké doby rekvalifikovat a vyplnit nedostatek pracovních míst ve školství, případně snížit počty žáků ve třídách. Zavádí rychlokurzy švédštiny a paralelně i kurzy pedagogiky v arabštině. Také jiné unijní státy kladou vedle bezpečnosti důraz i na příležitosti. Například Nizozemci evidují mezi přijatými imigranty více než 30 procent vysokoškoláků. Podobně německá vláda, která inzeruje 177 tisíc volných pracovních míst na pozicích vyžadujících jednu ze specializací MINT (matematika, IT, natural a technical sciences), si od úspěšné integrace imigrantů slibuje posílení domácí ekonomiky.
I pokud necháme stranou ekonomickou rovinu dominantního vnímání imigrace jako hrozby (ony i ty ploty něco stojí a je otázka, zda by nebylo účelnější financovat rekvalifikační programy a nové školky), ani z hlediska reálné politiky veřejného zájmu a bezpečnosti nejde o prozíravý postup, pokud se Česko prezentuje jako země nepřátelská imigraci. Sociální realita je plná nezamýšlených důsledků, ale minimálně si dovedeme představit, že tato image může například vzbudit hněv na straně frustrovaných imigrantů. Stejně tak může působit dojmem, že česká veřejnost by byla snadnou obětí plánu, který usiluje o maximální vyhrocení vztahů mezi většinovou veřejností a imigranty. Češi jistě nechtějí hrát v teroristickém scénáři hlavní roli. Navíc v jednom ze žebříčků byla Praha vyhodnocena jako nejromantičtější vánoční destinace na světě, čili doufat v to, že Česko unikne hledáčku teroristů, asi nemůžeme.