Karel B. Müller, Lidové noviny 22. 11. 2011
Každoroční připomenutí konce komunismu a oslava boje za svobodu probíhají v duchu teze „svoboda je dar“, méně již v duchu reflexe toho, jak se Češi s tímto darem naučili zacházet a jaký dar to vlastně před dvaadvaceti lety dostali. Existují různé druhy darů. Můžeme rozlišit dary konzumní a dary dovednostní. Po šišce salámu nic nezbude a záleží jen na vás, jak si ji vychutnáte a zda vás bude bolet břicho.
Dovednostní dary můžeme dále dělit na požitkové a vyzývací. Nové lyže mohou uspokojovat dovednosti již získané, mohou je však také rozvíjet. Svoboda patří do kategorie darů vyzývajících, asi jako jazykový manuál ‘Sanskrt pro samouky’ pro někoho, kdo sice neumí ze sanskrtu ani slovo. Na první pohled nemá takový dar žádná rizika. Hrozí pouze, že pokud se znalost sanskrtu rozšíří ve vašem okolí, můžete se cítit izolovaně i znevýhodněni. Vaše okolí může domluvit „proti vám“, a to nikoli za vašimi zády, ale před vašimi zraky. Nespornou výhodou takového daru je pak evidentní zjištění toho, jak jsme na tom se znalostí sanskrtu
Nově nabytá svoboda po roce 1989 byla jako cizí jazyk, který se máme šanci učit. Problém s cizími jazyky je ten, že pokud nejsme rodilí mluvčí, naše vyjadřovací schopnosti jsou přímo úměrné míře příležitostí v daném jazyce konverzovat. Se svobodou je to zrovna tak. Pro děti, které vyrostly v prostředí praktikované svobody, je dovednost svobodně jednat samozřejmostí. To ovšem nebyl případ naprosté většiny Čechoslováků. Svobodě je třeba se učit v každodenním životě, a čím častěji memorujeme „nová slovíčka“, tím větší bude naše „slovní zásoba“. Pěstování a ochrana svobody v naší situaci splývají, ochrana svobody je součástí jejího osvojování.
Problém s utvářením svobodné společnosti je v tom, že děti se svobodě, stejně jako rodnému jazyku, učí od svých rodičů pomocí napodobování a přejímají od nich jejich jazykové „zvláštnosti“. To je také důvod, proč Ralf Dahrendorf odhadoval vytvoření občanské společnost v postkomunistické Evropě na 60 let, tedy na dobu, kdy budou současné děti vychovávat své vlastní děti, které již s komunismem nebude pojit žádný osobní prožitek, a to ani zprostředkovaně přes generaci jejich rodičů.
Svoboda nepřináší nic automaticky, ani okamžitě, stejně jako jazyková příručka a už vůbec není šiškou salámu, na které si s chutí pochutnáme, jak se mnozí stále domnívají. Způsoby myšlení a jednání, které komunismus vytvořil, mají tendenci ke generační reprodukci či přizpůsobování se novým poměrům, což může vést i k jejich posilování. Nestačí sedět se založenýma rukama a čekat na generační výměnu. Pokud chceme, aby se svoboda dostala příštím generacím pod kůži a stala se jejich „rodným jazykem“, musíme se svobodě každodenně učit, byť „lámaně a s normalizačním přízvukem“.
Způsobů, jak se svobodě učit, existuje mnoho, jedním z nich je civilizované zvládání konfliktů. Češi se ani po dvaadvaceti letech nenaučili kompetentně konflikty zvládat, a to nejen v politice, ale také v každodenním životě. Naše veřejná sféra připomíná výbušnou směs bázlivosti na straně jedné, a neurvalosti na straně druhé. Ti bázlivější se většinou veřejným konfliktům vyhýbají, nebo volí metodu přizpůsobení. V okamžiku kdy u nich frustrace (z neřešení konfliktů) kulminuje, stávají se z nich ti neurvalí. Ptáte-li se, kde začít „s učením se svobodě“, počkejte, až se s někým dostanete do konfliktu, zkuste otevřeně a bez urážek formulovat své stanovisko a dávejte protistraně najevo, že to samé očekáváte i od ní. Dál už je to na vás.