Karel B. Müller, Hospodářské noviny 9. 4. 2010
Kauza Mirka Topolánka je zajímavým svědectvím o stavu naší politické kultury. Mirek Topolánek se domnívá, jak uvedl na kameru v rozhovoru pro redaktory časopisu LUI, že v politice nikdy neztratil vnitřní integritu. Upozorňuje na to, že – na rozdíl od některých politiků – nic nepředstírá. Stejně se chová doma v obýváku i před zraky veřejnosti, stejně klábosí se svým řidičem jako s kolegy v parlamentu. Je autentickým politikem a tuto vlastnost na něm oceňují mnozí kolegové, stejně tak i někteří novináři, kteří nechápavě kroutí hlavou nad jeho rezignací. Celá kauza odkrývá dvě zásadní slabiny naší demokracie.
První slabinou je malá profesionalita politických elit. To, co Mirek Topolánek označuje za vnitřní integritu, je ve skutečnosti nedostatek politické kompetence. Politické funkce, ačkoli jsou teoreticky otevřeny všem občanům, se v etablovaných demokraciích značně profesionalizovaly. Kompetentní politický profesionál se vyznačuje schopností nalézat veřejný zájem a zároveň získávat důvěru veřejnosti. K tomu, aby byl schopen kombinovat obojí, musí veřejnosti nabízet to, čemu se anglicky říká leadership.
Tím se dostáváme k druhé slabině, a sice že naše mladá demokracie není schopna leadership utvářet. Součástí leadershipu jsou v demokracii specifická společenská očekávání, mezi které patří především schopnost formulovat politickou vizi, být transparentní a otevřený veřejné kontrole, být oddán veřejnému zájmu a schopnost jít příkladem. Poslední zmiňovaná kvalita je v jistém smyslu ze všeho nejdůležitější, neboť politická elita patří mezi významné normotvorné sociální skupiny.
Mezi opaky leadershipu patří populismus a vulgarismus. Bídou populismu, který není schopen formulovat konzistentní politiku, nýbrž se pouze veze na proměnlivých vlnách veřejného mínění, je absence vize a touha po moci za každou cenu. Čím je populismus vzhledem k obsahu politiky, tím je vulgarismus vzhledem k její formě. Populismus rezignuje na obsah politiky, vulgarismus na formu sdělení.
Malá profesionalita značné části politických elit je odrazem veřejné nechuti ke kultuře politické korektnosti. Tento anglosaský civilizační výdobytek, který reflektuje význam jazyka pro utváření morálního i politického řádu, je výsledkem dlouhodobé zkušenosti s kultivací občanské společnosti a veřejné sféry. Interpretace sociálních problémů a schopnost nalézat jejich účinná řešení je přímo závislá na způsobu našeho vyjadřování. Neschopnost brát vážně kulturu politické korektnosti je především nedostatkem politické modernosti.
U politika nečekáme autenticitu a sebeuspokojení, ale schopnost reagovat na problémy občanů, slušnost, zaujatost, poučenost, vůli ke změně. „Lidovost“, kterou převedl Mirek Topolánek, když ve zmíněném rozhovoru (mimo jiných poklesků) s bonvivánským doyenstvím tyká redaktorovi časopisu, je bohužel v českých podmínkách běžným vypadnutím z politické role.