EuorZprávy.cz 5.2.2016 / ROZHOVOR – Před několika dny oslavila vláda premiéra Bohuslava Sobotky své dvouleté výročí a za tu dobu má na kontě řadu úspěchů i selhání. Průzkumy ukazují, že podle řady Čechů je tím největším neúspěchem zřejmě její postoj k migrační krizi a podle vedoucího Katedry politologie Fakulty mezinárodních vztahů VŠE v Praze Karla B. Müllera poškozuje koalice zájmy českých občanů přehnaným důrazem na interpretaci imigrační krize jako pouhého rizika. Uvedl to v rozhovoru pro EuroZprávy.cz.

Uplynuly dva roky ode dne, kdy začala úřadovat vláda Bohuslava Sobotky. Během ní se koalici podařilo například zvýšit minimální mzdu, zrychlit růst ekonomiky, zrušit poplatky ve zdravotnictví, zrušit druhý důchodový pilíř nebo zavést zákon o státní službě. Jsou to důvody, díky kterým by na sebe mohla být vláda hrdá?

Asi mohla, i když, jak sám říkáte, ve vaší otázce jsou hned dvě rušení. Zavádět a opět rušit systémová opatření nevede – z hlediska nějakého veřejného učení – nikam. Bylo by třeba věci nechat nějaký čas běžet a uležet, vyhodnotit a poté upravovat, případně zrušit, pokud se ukáže, že vedou k množství negativních nezamýšlených důsledků.

Když porovnáte úspěchy současné vlády s vládou Petra Nečase, pozorujeme nějaké zlepšení?

Asi hlavní novum současné vlády spočívá v její relativní stabilitě, což se odráží v – na české poměry – vysoké veřejné důvěře ve vládu. Nepůsobí důvěryhodně, pokud vláda neustále balancuje na hraně svého rozpadu, což byl případ naprosté většiny našich polistopadových vlád, včetně té Nečasovy. Větší vládní stabilita tak pochopitelně vytváří větší prostor pro větší akceschopnost vlády.

Řada lidí Sobotkově vládě vyčítá především její postoj k aktuální migrační krizi a to, že nehájí zájmy České republiky. Je situace skutečně tak špatná, jak se veřejnost domnívá?

Mám za to, že není. Osobně však vyčítám vládě spíše to, že poškozuje zájmy českých občanů přehnaným (byť populárním) důrazem na interpretaci imigrační krize jako pouhého rizika. Rizika této krize jsou zřejmá a neoddiskutovatelná, avšak přehlížení humanitárních aspektů této krize odporuje evropské zkušenosti i civilizačním hodnotám. Není ani příliš moudré zcela opomíjet aspekty příležitostí, které sebou imigrační krize nese. Bylo by potřeba, aby vláda jednala v zahraniční politice aktivněji, a to s ohledem na zájmy českých občanů a Česka jakožto integrální součásti evropského společenství a EU. Je sice hezké, že ministři Sobotkovy vlády dnes světoborecky poukazují na všem zřejmý fakt, že je přece třeba lépe chránit hranici Schengenu. Je však třeba občanům připomínat také to, že česká vláda (i vlády dalších států, včetně německé vlády) v posledních letech k tomuto dnes evidentnímu a v Evropě všeobecně akceptovanému cíli, příliš nepřispívaly, spíše naopak, bránily mu.

ODS vystavila vládě vysvědčení a pomyslnou známkou 5 ohodnotila „rušení zbytečných daní“ a „zjednodušení daňového systému“, ostatně žhavým tématem je i chystaná elektronická evidence tržeb. Zaslouží si za tyto věci koalice tak nízké hodnocení?

Známkování mi není sympatické, ve škole ani v politice. Lepší by byla snaha přicházet s věcnou kritikou a s neotřelými návrhy, jak řešit problémy občanů. Urputné blokování sněmovního provozu v souvislosti s registračními pokladnami mezi to rozhodně nepatří.

S jedničkou na vysvědčení naopak odešla vláda v „omezování osobních svobod“, „nárůstu byrokracie“ a „zavádění socialismu“. Skutečně k tomu všemu dochází?

Omezování osobních svobod je dnes bohužel všeobecný trend a Evropané si budou muset veřejně vyjasňovat, jak velká omezení považují za přijatelnou daň svého bezpečí. Hlavní roli v této věci bude hrát EU a členské státy, nikoli naopak. Větší evropská centralizace bezpečnostní a zahraniční politiky je také zárukou větší ochrany svobod a bezpečí Evropanů. Nárůst, ale především reformu byrokracie, tento úkol samozřejmě vyžaduje, stejně jako jakékoli institucionální zefektivnění. Není možné chtít mocnější a akceschopnější instituce a menší daně i méně byrokracie zároveň, to je občansky infantilní. Obvinění ze zavádění socialismu považuji za lacinou agitku, která stále spoléhá na u nás historickou zakořeněnou stigmatizaci tohoto pojmu, která však s dostupem času vyznívá archaicky až legračně.

Už několik měsíců jsme svědky rozepře mezi premiérem Bohuslavem Sobotkou a prezidentem Milošem Zemanem, která se vygradovala zejména po loňském vystoupení prezidenta na Albertově po boku lídra Bloku proti islámu Martina Konvičky. Sobotka tvrdí, že Zeman šíří nenávist, prezident se naopak domnívá, že premiér ohrožuje bezpečnost ČR. V posledních dnech navíc mediální vody rozvířil výrok o kalašnikovu, který je jen dalším z řady. Je to v pořádku, že proti sobě takhle stojí dva nejvyšší čeští političtí představitelé?

Poznámku o kalašnikovu považuji za nebezpečnou a jednoznačně poškozující zájmy českých občanů. Že proti sobě tito dva stojí, je v pořádku. Rétorika prezidenta však v pořádku není. Jeho poznámka o kalašnikovu je nejen nevkusná, ale také manipulativní, neboť je v jasném rozporu s jeho minulými kroky. Prezident nám sám ukázal, že zná i jiné cesty, než jen volby či atentát, jak sesadit premiéra. Navíc jeho poznámka implicitně navádí k zhrubnutí a zmilitantnění veřejného života, nešťastně resonuje se štvavou rétorikou mnoha manipulativních serverů a agentů na sociálních sítích, kteří útočí na slušnost a svobodu naší občanské společnosti.

Který názor je podle vás České republice prospěšnější? Umírněný postoj premiéra Sobotky, nebo radikálnější postoj prezidenta Zemana?

Premiéra Sobotky, nemluvím však o názoru, ale o tom postoji, který zakládá celkové působení. Dobře je to vidět na tom, jak jsou tito dva naši politici přijímáni zahraničními partnery. Se Sobotkou zpravidla jednají rádi, Zeman je pro většinu našich důležitých evropských partnerů obtížně předvídatelný spojenec, kterému se rádi vyhnou.

Kdybyste měl vyzdvihnout jeden velmi úspěšný krok, který vláda za poslední dva roky udělala, a jeden, který se jí rozhodně nepovedl, jaké by to byly?

Zákon o registru smluv považuji za úspěch. Největší problém vlády stále vidím v přetrvávajícím střetu zájmů ministra financí, a ještě větší problém vidím v tom, že to většině lidí nevadí.

Nebudeme zacházet do hloubky až k jednotlivým ministrům, ale kdybyste měl vybrat jednoho, který svou práci odvádí nejlépe, který by to byl?

Líbí se mi premiér Sobotka nebo Jiří Dienstbier, ale nerad posílám polibky smrti …

A kdo podle Vás naopak totálně selhal?

Jak říkám, nerad posílám polibky smrti, ale víte, taková hodnocení jsou ošidná a trochu zavádějící. Pokud bych měl ještě zmínit nějaké pozitivum, vypíchl bych, že v roce 2015 se Česko ve vnímání korupce podle Transparency poprvé ve své historii dostalo na hodnoty, které převyšují první měřený ukazatel z roku 1996, kdy mezi Čechy ještě doznívala porevoluční vlna euforie a sebedůvěry (připomínám, že index vnímání korupce se vyhodnocuje i za předchozí rok, tedy index za 1996 monitoruje také rok 1995). Česko bylo tehdy na důstojném 25. místě. Pak už to s námi šlo s kopce. Zlepšení, kterého Česko v roce 2015 dosáhlo, čekal málokdo a je to nepochybně výborná zpráva a důvod ke spokojenosti, neboť jak víme, vnímání reality je v jistém smyslu důležitější, než realita sama. No jo, jenže za toto posílení akceschopnosti státních zastupitelství vděčíme – pokud jde o politiky – především Jiřímu Pospíšilovi, Petru Nečasovi a také Karolíně Peak, která byla v jeho vládě místopředsedkyní pro boj s korupcí. No a samozřejmě těm odhodlanějším a odvážnějším státním zástupců.