Karel B. Müller, Lidové noviny 16. 10. 2012
Ve většině mediální vstupů týkajících se prohraných voleb nezapomněl premiér Nečas přijít s politologickou analýzou, ve které se snažil přesvědčit voliče, že vládní strana prohrává krajské volby snad se stejnou zákonitostí, s jakou vzduch rozdmychává oheň. Kladu si otázku, co je ukryto v tomto premiérově sdělení.
Krajské, ale také evropské volby bývají politology označovány za volby druhého řádu především z toho důvodu, že kolem hejtmanství (a Bruselu) není organizována žádná permanentní veřejná a mediální sféra, tudíž voliči se nevyznají v tom, o jakých kompetencích, problémech a případných penězích se to vlastně rozhoduje. Co zbývá, je většinou vysoká míra personifikace těchto voleb, pokud se ovšem najdou osobnosti celonárodního významu, které dokážou přilákat pozornost celostátních médií. Programová vyprahlost právě proběhnutých voleb je toho důkazem. Volby druhého řádu jsou proto interpretována především jako hodnocení centrální vlády v poločase vládního cyklu.
Nečas má pravdu, když poukazuje na to, že v předchozích čtyřech volbách druhého řádu u nás vládní garnitura vždy propadla. Nečas má také (částečně) pravdu v tom, když odmítá výzvy novinářů (a opozice) po vyvození vlastní odpovědnosti v důsledku prohraných voleb. Jistě, krajské volby jsou podle ústavodárce separátní částí politické a volební hry. Měly by být veřejným rozhodováním o jiných institucích, lidech i problémech, než volby parlamentní. Jenže nejsou. Pokud by nebyly krajské volby volbami druhého řády, bylo by Nečasovo tvrzení zcela v pořádku. Jelikož jsou však všeobecně vnímány jako indikace pro vládu, jak velkou veřejnou podporu mají její dosavadní kroky, zaznívají Nečasovy výroky ve smyslu „nic se neděje“ či „jede se dál“ minimálně arogantně, a také netakticky.
Demokratická legitimita podle vlády V každé demokracii je vláda legitimizována veřejným míněním a není jasné, jaké pojetí demokratické legitimity vlastně naše vláda vyznává. Také výroky Miroslava Kalouska o iracionalitě a proměnlivosti veřejné důvěry vyznívají pohrdavě. Ano, vláda má právo věřit ve svůj leadership a doufat, že veřejnost dříve či později ocení i momentálně nepopulární kroky. Za rozumné bych však považoval nejen uznání volební prohry – což Nečas udělal – ale také zjevné reflektování toho, že vládní reformy nenacházejí dostatečnou veřejnou podporu, a že vládá musí buď své „reformy reformovat“, nebo zásadně zlepšit komunikaci o těchto reformách směrem k veřejnosti, anebo obojí.
Reakce typu „jede se dál“ může však také znamenat, že vládní strany již nebudou usilovat o obhájení svého volebního vítězství, a budou reformovat, ať to stojí, co to stojí. A protože nejsou v pozici Josefa II., půjdou po volbách do opozice. V tomto případě však mohou očekávat, že to bude nová vláda, která vydatně jejich „reformy zreformuje“. Takže z pohledu vlády je možné očekávat jak odchod do opozice, tak zvrácení jejich reforem. Proto mi premiérův postoj připadá nelogický a politicky negramotný. Není mi jasné, co tím vláda získává kromě toho, že ujistí družinu svých věrných a momentálně skleslých příznivců a „klientů“, že se v dohledné době moci vzdát nehodlá.
Jede se dál! Ale kam? V každé normální demokracii by takováto porážka vedla ze strany premiéra k projevení pokory a otevřenosti k reflexi toho, jakže to vláda vládne a proč ztrácí veřejnou důvěru. Každá úspěšná vláda musí nalézat rovnováhu mezi společenskou dohodou a sociálně únosnými řešeními tíživých problémů. Kašle-li vláda na sociální konsensus, je vládou ryze autoritářkou, kašle-li na řešení, je vládou ryze populistickou.
Nechci spekulovat o tom, že ono „jede se dál“ je dokladem válcovacího typu politiky, který může způsobit jediné. Pokud jde o reformu veřejných služeb a rozpočtů budeme pouze přešlapovat na místě, což v době mimořádných výzev a rizik znamená, že klíčové reformy se odkládají na neurčito, vláda jede dál a ostatní jedou do …!
Nebo ještě jinak. Možná by šlo o značnou úsporu peněz i energie, kdybychom zrušili krajské volby a pozice by vždy zaujala opoziční strana, co říkáte? Je přece nesmyslné odporovat kauzálním zákonům, zvláště pokud jsou železné.